Budete si přát?

Přiznám se, že na poměry průměrného českého chlapa (či, chcete-li, mladého muže) chodím docela rád nakupovat. Začíná to samozřejmě nákupy jídla, které přežívám, neboť jsem si ke svému životu vybral slečnu, která stejně jako já chápe, že když se jde do Albertu pro sýr, tak se jde prostě do Albertu pro sýr a kindervejce a nebudeme tam šmejdit půl hodiny a koukat, co mají (vesměs jen hnusnou zeleninu). A protože už jsem poněkud postoupil z doby, kdy můj šatník byl pln oblečení z obchodů jako Kenvelo a New Yorker, dostal jsem se do kontaktu s průměrnou českou prodavačkou (nejen) oblečení.

A hned na začátek je potřeba říct, že kontakt s naprostou většinou českých zaměstnankyň (a zaměstnanců, abych jim nekřivdil) v obchodech je docela smutná záležitost. Zatímco při nákupech v civilizovaných státech západní Evropy má člověk příjemně nenucený pocit zájmu o vlastní osobu, v Čechách nějak tito lidé stále nenalezli tu správnou míru.

Tak zaprvé, opravdu výrazně mi vadí, pokud jsem už ve dveřích tázán, co si budu přát a jestli mi mohou nějak pomoci. Vím, že to není výmysl dotyčných a že to prostě dělat musejí. Ale asi právě proto necítím tu příjemnou atmosféru nenucenosti. A hlavně, já bych při vstupu do obchodu chtěl dostat svůj čas na to, abych se podíval, co mají a co bych vlastně mohl chtít! Zvláště s přítelkyní je loudání po obchodech (tedy od kavárny ke kavárně) docela oblíbeným sportem a odpovídat v každých druhých dveřích „my se jenom tak díváme“ a vidět zpruzené obličeje zaměstnanců není fajn.

Budete si přát?

To jsou snad lepší zpruzené obličeje, které se o vás nezajímají a jen tak si sedí někde za pultem a tváří se, že v obchodě pro změnu nejste vůbec. A můžete tam být třeba dvacet minut, tvářit se zmateně a jim je to fuk. Dotazy je třeba pokládat u pokladny a chraň vás ruka páně, pokud jste otravovali obsluhu dotazem či prosbou o rozbalení zboží a pak jste si to jako prostě nekoupili!!! (Úplně vidím, jak o tom prodavačky kafrají po práci u kafe.)

Korunu tomu samozřejmě dává obsluha, která dělá svoji práci přímo před vašima očima. Já bych úplně pochopil, že si potřebují přepočítat účty či nakrájet sýry a mám chvilku vydržet, ale uvítal bych, kdyby mě o to někdo poprosil a kdybychom nehráli tu opravdu nezábavnou hru, že tam vůbec nejsem.

MYSe zmíněnými vzorci chování máte jistě své zkušenosti. Já bych chtěl málo. Prodavačky a prodavači zemí českých a moravských, zprůměrujte tato dvě paradigmata a uvědomte si, že pokud svému chlebodárci odeženete zákazníky, můžete putovat příští měsíc k lopatě. A ani tam na vaše kyselé „budete si přát“ nebude vůbec nikdo zvědavý.


        


Komentáře nejsou povoleny.