Citrusy v pisoárech

V pražských (a dost možná i mimopražských, ale tam to není jisté) pisoárech už pár let bují takové malé zpříjemnění. V mušlích, žlabech a všech ostatních variantách pánských močících zařízení dobrá duše provozovatele vrší kila citrusů. Voní to nádherně, to nemohu říct. Přesto s tím mám zásadní problém.

Nepovažuji citrusy za typ zboží, kde je možné uvažovat stylem „koupil jsem si to, je to moje a budu s tím nakládat, jak chci“. Stejně uvažuji o většině dalších potravin, kromě těch vyloženě průmyslově vyráběných (typu sůl, instantní polévka…). Pomeranče jsou zkrátka jídlo a na jídlo se nechčije, pánové.

Jsem asi fakt naivní, ale to fakt lidem nevadí dát si piss party na hromadu jídla, se kterým se za nesmírně mrzký peníz pachtily celé vesnice třetisvětových zemí? Chápu, že se mladíkům v mondénních pražských klubech nezdá nevkusné vypouštět pozůstatky Cuba Libre na silné vrstvy ovoce, čistě z toho důvodu, že za něj platí. To, že pomeranče do pisoárů krájí už i putyky, kam chodí tatíci pokecat a synkové vedle nich ucucávají malinovku, mne šokuje.

Zlatá mládež dycinky byla fanouškem opulentních parties a trochy té dekadence. Jenomže ať už koksovali, nebo jedli čokoládový krém z těl striptérek, neukrývala se v tom tak banální a cynicky buranská bohorovnost.

Znečistit jídlo vlastními výměšky je totiž konečný triumf. Přijdu, vyndám, vypustím, (víc než dvě oklepání jsou samohana, na to nezapomínejte), vrátím do kalhot, odejdu. Celou dobu vše dokonale voňavoučké. Pan majitel mi totiž dopřál ten triumf definitivně, nevratně a slastně zbytečně znehodnotit něco, s čím se měsíce piplali lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř než já. Ta zbytečnost musí uspokojit snad víc, než třetí oklepání.

MYChlapi, na jídlo se zkrátka nemočí. A když tak snad jen v centru v barech, kde jsou nápojáky v ruštině. Vraťme se prosím v těch normálních hospodách, kde se kouká na fotbal a na lístku se kreslí ohrádky z piv, ke klasickým vonítkům s přívuní oceánu. 


        


Komentáře nejsou povoleny.