Cizojazyčná negramotnost mezi Čechy

Život v parodii na velkoměsto (a tentokrát výjimečně nenarážím na největší moravskou obec) přináší různé více či méně vtipné a zajímavé každodenní situace. A kromě nich taky takové, kdy je mi smutno a trochu se stydím za lidi kolem sebe. Jak už nadpis napovídá, stává se to velmi často při zoufalé snaze o cizojazyčnou komunikaci našinců s turisty.

Pro začátek se ještě na malou chvíli vrátím do maloměstského prostředí. Mám totiž shodou okolností poměrně dobrý přehled o tom, jak děti na základních a středních školách (mimo gymnázia) přistupují k výuce jazyků. Oblíbený styl? Nemít ponětí, o čem kafrám, naučit se pár slovíček na test a s odřenýma ušima prolézt se čtyřkou. A nejčastější související výmluva? Věřte mi nebo ne, dokolečka v různých obměnách slýchám povídačky ve stylu „já cizí jazyk nepotřebuju, já nikam jezdit nebudu„.

Pomiňme teď fakt, že minimálně malá část z těchto dětí nějakou náhodou nakonec bude v životě úspěšná a bude mít nejspíš chuť procestovat půl světa. A především dost peněz. Přesně z takových věčných studentů pak žijí jazykové školy napříč celou republikou. Co mě fascinuje více je myšlenka, že při práci s lidmi (i třeba na maloměstě) nebudou čas od času potřebovat cizí jazyk. Že jako podnikatelé nepřijdou o kšeft jenom proto, že nedokázali porozumět několika velmi stroze formulovaným požadavkům potenciálního zákazníka.

Úžasnou sondu dělá na Evropě 2 Libor Bouček jako Angličan s laskavým jménem Simon Brit Püt. Veze se na popularitě dřívějšího Mrázka-ústředny a obvolává české podniky. Za pomoci jednoduchých frází se dožaduje svezení taxíkem, výměny pneumatik na dodávce a podobně. Řekl bych, že názvy konkrétních firem jsou z vysílání odstraněny jednak z komerčních důvodů (přestože u Mrázka uvedeny většinou byly), ale i proto, aby majitelé těchto společností lidem u telefonů nerozbili hubu. Tedy, pokud u nich nesedí přímo oni.

Cizojazyčná negramotnost mezi Čechy

Připadá v této zemi opravdu tolika lidem směšné, že na jednoduchou anglickou prosbu odpoví většina zaměstnanců ve stylu „Bitte? Já vám nerozumím, na shledanou.“? Nebo je to něco, nad čím bychom se měli důkladně zamyslet, sáhnout si do svědomí, začít tepat své děti a motivovat své přátele, aby se třeba začali dívat na filmy a seriály v původním znění?

Obloukem se vrátím zpět do Prahy. Skoro každý den jsem v centru svědkem situace, kdy zmatení turisté prosí o radu zaměstnance dopravního podniku, městské či státní policisty. Koneckonců kdo jiný by jim měl pomoct než muži a ženy v uniformách. Pokud vyrazíte do západní Evropy (vyjma Francie, ale o tom někdy příště), téměř každý podržtaška si s vámi rád pokecá a pomůže vám, pokud to budete potřebovat. Většina českých zaměstnanců v lepším případě vyloví dvě fráze, které ještě nestihli ze základky zapomenout, a zbytek nějak dořeší rukama nohama. A to je prostě ostuda.

MYLidé, učte se jazyky! Čtěte cizojazyčné knížky, pusťte si v originále svůj oblíbený seriál. Nepodceňujte svou jazykovou vybavenost. Vy mladší, neříkejte paní učitelce ve škole, že nebudete cizí jazyk potřebovat. Vy starší, nenamlouvejte to svým dětem. Učme se, abychom se mohli jako národ přestat stydět!


        


Komentáře nejsou povoleny.