Doktoři na vesnicích a maloměstech

Mladší lidé z velkých měst tohle možná nikdy nezažili. Ale protože spousta samozvaných Pražáků (sáhněte si do svědomí) jsou lidé z malých vesniček a měst (© Xavier Baumaxa), třeba zažili to peklo, o kterém budu psát. Doktory a především jejich sestry v okresních nemocnicích či soukromých ordinacích. Většinou se vyznačují nedodržováním ordinační doby, naprostou neschopností nějak rozumně zorganizovat pacienty a využít čas.

Člověk jde s nějakou prkotinou k obvoďákovi. Ideálně tehdy, pokud si je na 90 % jistý, co mu je, takže by k žádnému doktorovi nemusel, kdyby nepotřeboval recept. Doktor ordinuje papírově od půl osmé ráno do dvanácti. Kdo by pracoval odpoledne, žejo?! Takže vstanu před sedmou, sednu do auta, a ve čtvrt na osm jsem v ordinaci, abych měl nějaký náskok před ostatními a nevyseděl tam důlek v nepohodlné židli. Mohu se kromě čtení letitých dámských magazínů pokochat pohledem na plakáty na zdech, slibující mi brzkou rakovinu či infarkt a nevyhnutelný úhyn.

Půl osmá. Dveře do ordinace zavřené, absolutní ticho. Do ordinace přicházejí první dva postarší spoluobčané a začnou se velmi hlasitě vybavovat o svých zdravotních potížích, zdravotních potížích svých manželů a manželek, sourozenců, dětí, sousedky, a jejich oblíbené prodavačky v Lidlu.

Tři čtvrtě na osm. Z ordinace se ozývají první zvuky, které připomínají snahy o klonování slona. Sestra nikde. Osm hodin nula minut. Dveře se odemknou, přinasraná ospalá sestra si přeměří všechny v čekárně pohledem a vybere kartičky pojišťoven. „Tak si teda někdo pojďte.“ A přestože má oddělenou sesternu a ordinaci doktora, není schopná se zeptat, kdo jde jenom za ní a trochu zrychlit vyřízení lidí.

Dostanu se na řadu o půl deváté (v tu chvíli tedy sedím v čekárně jen hodinu a čtvrt). Sestra mi nevěří, že teplotu nemám, takže si mě změří paprskem („nojo, nemáte“). Doktor mě přeměří pohledem podobně jako sestra, během dvou minut mě vyšetří a znalecky prohlásí, že ví, co mi je, uměl by mě léčit, ale nikdo by mu to nezaplatil, takže mě musí poslat na ORL (či kamkoli jinam). A čekárna v další ordinaci volá…

V ordinaci, do které přijdu v devět hodin ráno a bude tam sedět dvacet lidí. Dost možná si nebudu mít kam sednout, deset gerontů si pod fousy či úplně nahlas zamrumlá něco ve stylu „co tady dělá takovej mladej“, zmínění spoluobčané si samozřejmě nepamatují, kdo přišel po kom, objednaní mají přednost, ordinace nemá žádné lístečky s pořadím (jako v bance či na úřadě), na dveřích je veliký nápis „NEKLEPAT“, takže o sobě nemáte sestře jak dát vědět… A peklo začíná znovu.

Doktoři na vesnicích a maloměstech

Tito pánové to pekelně přehnali. Ale ten název má něco do sebe.

A když přijde další nešťastník po mně a na jeho otázku „Kdo přišel poslední?“ odpovím vousatým vtipem „vy“, celá ordinace si pomyslí, že jsem retardovaný.

MYObjednávání přes telefon či internet a lístečky s pořadím pro nově příchozí pacienty nejsou žádným buržoazním výmyslem velkoměsta. Udělejte mi tu radost, začnete je používat a nesnažte se nadále měnit každou mou návštěvu u vás v čistokrevné peklo. Člověk aby se pomalu bál o svůj život!


        


Komentáře nejsou povoleny.