Gastrosnobismus

Jím rád. K smrti rád. Opravdu dobré jídlo mě rozpláče, spustí mi něco jako záchvat euforie a několikrát jsem se přistihl, že místo obálek Playboye a Esquire očumuju kulinářské časopisy. Rád si občas zajdu na vážně dobrou i lehce luxusnější večeři. Ale gastrosnoby fakt nesnáším.

Ano, to že ve většině hospod (i když, pořád ještě většině?) naleznu „plátek paní kněžny“, „zbojnickou směs šumavského pytláka“ a kousek pod tím těstoviny „San Tropez“, mi nevyhovuje. Vadí mi nazývat jídla na půdorysu kečup-worchester-podravka takhle debilně.  To ale neznamená, že o tom budu tweetovat, psát na blog nebo dokonce nebudu chodit do podniků, kde tyhle nesmysly mají.

Mám kamarády, kteří obden chodí do restaurací, které já si mohu dovolit jednou za čtvrt roku. Nezávidím jim, naopak jim přeju, že si mohou dovolit týdně projíst pár tisíc. Jenom si nejsem jistý, zda to nedělají jako zbytečnou pózu.

Nerozumím tomu, že člověka těší jíst třikrát do měsíce degustační meníčka. Že člověka uspokojuje ládovat se obden vepřovými líčky. A že je zároveň takový znalec vína, že mu solidní průměr za tři stovky přijde jako břečka. Mám spíš pocit, že mají pocit, že dají-li si večeři v průměrné hospodě, aniž by sedmkrát řekli, že té svíčkové chybí jablka a že tohle by ani Pohlreich nežral, naroste jim ledvinka a začnou nosit ponožky do sandálů.

MYLidé, jezte, co chcete, moje prachy neprojídáte. Pokud teda nejste ten typ, co zároveň nepozná chuť oregana od rozmarýnu. Jestli jíte tam, kde jíte, jen protože je potřeba tam být vidět, dejte si radši parasa s křenem a ty prachy pošlete na charitu.


        


Komentáře nejsou povoleny.