Gramatický nacismus

Studoval jsem celkem dost lingvistických a morfologických předmětů a poslední rok trávím pár hodin týdně studiem českého jazyka u autorky části Pravidel českého pravopisu. Přesto jsem ze tří autorů tohoto blogu nejvíce benevolentní vůči nedodržování spisovné jazykové normy. Nemám rád jeho vynucování, připadá mi jako nepochopení jejího smyslu.

Když nevím co říct, opřu se do gramatiky protivníka, zní heslo mnoha nejen internetových diskutérů. Je to logické, proti formě se argumenty nachází vždy snáze než proti obsahu. Navíc ve škole nás všechny naučili, že ten, kdo neumí čárky, shodu podmětu s přísudkem či vyjmenovaná slova, je nevzdělanec. Navíc česky bez chyb umí opravdu mluvit či psát jenom hrstka lidí.

Pokud máte pocit, že česky umíte bezchybně, ukáži vám pár jevů, které mi dodnes připadají nepochopitelné.

Začněme u velkých písmen – píše se Řád bílého lva, ale medaile Za zásluhy. Je Zastupitelstvo města Hora Svaté Kateřiny, ale rada Náchoda.  Tento národ ovlivnilo vydání Dekretu kutnohorského (i Kutnohorského dekretu) stejně jako mnichovské dohody. Samostatnou kapitolou je fakt, že bydlíte na nábřeží Kapitána Jaroše, ale vystupujete na Nábřeží Kapitána Jaroše, bydlet můžete na náměstí Míru i na Sídlišti Míru.

Pokud vás tady nic nepřekvapilo, pojďme dál. Vadí-li vám časté používání slova „který“, můžete jej nahradit slovem „jenž“. Ale zkuste si ho doplnit do následujícího textu.

Muži, j_ž nás viděli z oken, teď stojí před domem, j_ž míjíme. Tento dům, j_ž zde stojí už pěknou řádku let, zažil mnohé události, j-ž změnily chod dějin. Konference, j_ž tam naše sdružení pořádá příští týden, mezi ně patřit nebude.

(Vím, je to dementní text, ale i takové vznikají). Správná odpověď zní: již, jejž, jenž, jež, již. Pokud to někdo dal bez pomůcky správně, nechť se ozve a po ověření znalostí dostane punčovou špičku.

Gramatičtí nacisté

A pokud obsahuje, je mi to fuk.

Nechci tady ale demonstrovat pár pouček, které jsem se naučil. Chci jen dokázat, že spisovná čeština končí mnohem dál než u „brzičko“.

A tím se dostáváme k meritu věci. Pravidla českého pravopisu zachycují spisovnou podobu jazyka. Tedy jazyk, který má reprezentovat, je formální a podle toho také vypadá. Zachycuje ideální stav určený pro formální komunikaci. Není to zákon a psát hovorově skutečně není trestné. A jak už nedávno napsal Petr Koubský, většina textů je na jedno použití a nemá smysl trápit se náležitým tvarem slova „jenž“.

Ano, snažme se mluvit a psát kultivovaně, srozumitelně, ale také adekvátně situaci. Pokud budu psát článek do novin, dám si pekelně záležet na pravopise (či snad pravopisu?) – stejně jako do Národního půjdu v obleku. (Schválně, má být slovo „Národní“ s velkým „N“?) Pokud ale budu psát příspěvek na Facebook zeď výrobce deskové hry, s interpunkcí se upřímně babrat nebudu – podobně jako si u nás v pivnici Na Veselí klidně dám lokty na stůl.

MYGramatičtí nacisté (ach jaký to pěkný puristický tvar), nepruďte. To, že umíte pár pravidel skutečně rozsáhlé normy českého pravopisu, z vás nedělá vzdělance. Chápu, že kultivovaný projev je pěkná věc a kodifikace je pro stanovení limitu super, ale co se snažit argumentovat něčím jiným než formálními chybami?


        


Komentáře nejsou povoleny.