Itálie, díl první

Slunná Itálie je v těchto letních dnech pro české turisty silným lákadlem. Avšak považuji za svou povinnost je před touto zemí důrazně varovat. Pokud setrváte celý týden své dovolené v hotelu, kde budete akorát u bazénu usrkávat Mojito, patrně se vás to netýká, ale běda, chcete-li zažít trochu toho dovolenkového dobrodružství.

Itálie je země, která nefunguje. To si ujasněme hned na začátku. Zatímco se opálení Italové snaží celé Evropě namluvit, že jsou pilní jak včeličky a jejich země je jedním z nejdůležitějších členů Evropské unie, pravda je někde úplně jinde.

Jak se dá předpokládat, celé to visí na lidech. Měl jsem tu čest poznat už několik národních nátur. Takoví Němci nebo Holanďané nejdříve odvedou svoji práci a pak se náležitě baví. Španělé odloží svoji práci na mañana, patřičně se pobaví a své povinnosti opravdu mañana splní. A Italové? Ti zkrátka nedělají vůbec nic.

Itálie, díl první

I nám bylo chvílemi do breku

Do země fotbalu, mafie a pochybné ekonomiky jsem letěl již na konci června (Vidíte, jak dlouho jsem se z toho musel vzpamatovávat?). Jednalo se o kraťoučký třídenní výlet do Benátek. Více dnů bych patrně ani nezvládl. Hned po přistání nás zaujala skupinka policistů, kteří postávali u vchodu terminálu, kouřili a vášnivě něco probírali. To bylo první znamení, že to tam nebude lehké.

A opravdu. Běžný turista to má v Itálii poměrně těžké. Už jsme tak nějak počítali s tím, že když se budeme na ulici anglicky ptát na cestu (kamkoliv), nebudou nám Italové rozumět. Na rozdíl od Francouzů se dokonce zdá, že to pouze nehrají a doopravdy nerozumí (patrně jsme rukou nevytvořili to správné gesto). Byli jsme však velmi zaskočeni ve chvíli, kdy se nám odmítavé odpovědi na větičku „Do you speak English?“ dostalo i na informacích na nádraží.

Itálie, díl první

Prodej pečiva na váhu je další z roztomilých roztodivností

Další veselý zážitek nastal, když jsme se pokoušeli najít nějakou solidní restauraci mimo hlavní turistickou oblast. Jelikož jsme nebydleli přímo v Benátkách, ale v kempu u nedalekého Mestre, rozhodli jsme se, že si první večer zajdeme na jídlo do nějaké místní restaurace. Mestre má 170 000 (!) obyvatel. Je to tedy město jak kráva, o němž jsme předpokládali, že bude plné restaurací, kam občas zajdou na jídlo rezidenti a zbloudilí turisté. Omyl.

Z centra jsme prošli oblast velkou asi dva kilometry na všechny strany a nikde jsme nenarazili na žádnou restauraci, která by nebyla zavřená nebo nenabízela gyros. Po sedmé hodině večer bylo město absolutně mrtvé. Jediné, na co jsme sem tam naráželi, byly bary, kde místní posedávali na židličkách, popíjeli víno a hlasitě pokřikovali. I těchto barů jsme nalezli jen několik. Zbytek města se schovával kdoví kde.

Itálie, díl první

Vytříbený vkus pro kýč byl vidět na každém rohu

Nezbylo nám nic jiného než nasednout na autobus do Benátek, kde jsme si dali turistické menu za příznivých 15 EUR, karafu vína a spokojeně jsme se vydali zpátky do kempu. Plni dojmů z prvního dne. Unaveni.

MYItalové, nebojte, ještě se na vás dostane. Ovšem i kdybyste tenhle příspěvek byli schopni přečíst, jste dozajista tak líní, že byste se dostali až sem. Mohu vám tak s klidem oznámit, že jste vesměs akorát pohodlná prasata. Něco se sebou udělejte.


        


Komentáře nejsou povoleny.