Koblihy

Jedna z nejkrásnějších vzpomínek na dětství prožité v devadesátých letech jsou koblihy plné sladké marmelády, která se po několika kousancích rozplynula na jazyku a vydržela tam v podstatě až do chvíle, kdy byla kobliha minulostí. A ano, dnes už je to bohužel skutečně jen vzpomínka.

Věřím, že si to určitě pamatujete taky. Cestou do školy, v sobotu ráno či odpoledne, když jste své rodiče na procházce ukecali, aby vám koupili nějakou tu koblihu. Staromódně, v pekařství, před érou superhypermegamarketů. Stávala tehdy klidně šest, osm korun, což v roce +- 95 bylo docela dost peněz (mladší čtenáři pochopí historický kontext, když dodám, že jsem jako dítě chodil nakupovat do samošky s papírovou dvackou).

A stálo to zkrátka za to.

Ne, donuty koblihové problémy nevyřeší. Alespoň ne napořád. Foto: certified su, Flickr

Ne, donuty koblihové problémy nevyřeší. Alespoň ne napořád. Foto: certified su, Flickr

Dnes se hypermarketové řetězce ruku v ruce s velkovýrobci mraženého rozpékacího pečiva (ano, vy moc dobře víte, koho hlavně myslím) předhánějí v tom, aby dokázaly nabídnout koblihu v akci ne za 4,90,-, ne za 3,90,-, ale za jedinečných 2,90,-, no babi, vezmi jich deset vnoučátkům a dalších deset hodíme do mrazáku na horší časy!

Pak si takovou koblihu vezmete do ruky, kousnete poprvé, podruhé a potřetí, kobliha je najednou v podstatě snědená a marmeládu jste potkali víceméně omylem v rámci jednoho sousta. Dřív jsme se báli do koblihy kousnout, protože reálně hrozilo, že vám marmeláda vyteče na tričko a budete do konce vyučování terčem posměchu! Pověsti o koblihách zcela bez marmelády mimochodem nejsou urban legends, sám jsem jednu takovou zakoupil před pár týdny v Bille na Bělehradské.

Dobré koblihy jsem prozatím objevil dvě. Jednu ve vyhypovaném pekařství Paul, která je ale bohužel také z mraženého polotovaru, navíc docela malá a stojí třicet korun. Druhou v potravinové sekci Marks & Spencer, za osm kaček, maličkou, celomarmeládovou, boží. Jenže je to taková ta americká kobliha, s hromadou krystalového cukru. Já chci koblihu českou, velikou, kynutou, s marmeládou jako od maminky vevnitř a moučkovým cukrem, který bude možné v laciném vtipu fouknout do výstřihu spolužačce, na vršku koblihy.

MY

Milé superhyper řetězce, přestaňte se předhánět, kdo nabídne koblihy levnější. Ať stojí dvakrát tolik a jsou plné marmelády. Lidi si to řeknou! Pražané, prosím, napište mi do komentářů, kde mohu vyhledat rodinné pekařství, které mi za patnáct korun upeče vzpomínku na dětství s horou moučkového cukru navrch.


        


Komentáře nejsou povoleny.