Morální podtext animáků

Když v roce 1995 přišel do kin první Příběh hraček od světoznámého studia Pixar, diváci i filmová kritika výskali nadšením a s počítačově animovanými filmy se v průběhu posledních patnácti let roztrhl pytel. Stačí najmout několik šikovných animátorů, ukrást některou z klasických lidových pohádek a přidat hluboké morální ponaučení pro kindouše, ne? No… ne. Takhle se animáky dělat nemají a už vůbec by je takhle neměl dělat Pixar.

Možná si to maluji a protože jsem prožil své dětství v devadesátkách a začátkem tohoto tisíciletí, neviděl jsem v animovaných filmech to, co v nich vidím dnes. Spíš se ale přikláním k tomu, že morální ponaučení, poselství, podtext – říkejte si tomu jak chcete – bylo v prvním Příběhu hraček, Shrekovi, Madagaskaru či Době ledové až na druhé koleji. Napadlo vás při sledování bombastického podmořského světa v Hledá se Nemo, že lidé jsou všeobecně velmi zlí, potápěči by neměli ničit přírodu, rybáři lovit ryby a zubaři týrat rybičky v akváriu? Vsadím boty, že nenapadlo. A pokud ano, tak jste takové myšlenky rychle zahnali a dál jste pozorovali želvy ve „vé-á-pé“ a racky, kterak za ohlušujícího sborového “mój“ baví celé kino.

Morální podtext animáků

V Nemovi jsem byla blbá a zmatená jenom já. Na to si dneska nezvykejte!

Co nám z té radosti zbylo? Animáky – a především pak ty, které naši filmoví distributoři tlačí do kin – se čím dál tím více dělí na dospělé, „přemýšlecí“, jako je například perfektní autobiografické komiksové drama Persepolis… a na ve své podstatě dementní snůšky klišé, které vycházejí z největších filmových studií. Namátkou uvedu pár příkladů:

Up od Pixaru, neboli v češtině „Vzhůru do oblak“ je nádherně nakreslený film, který vám 93 minut za doprovodu parádních melancholických písniček vysvětluje, že to, že jste staří, neznamená, že musíte přijít o všechny své sny a šanci si je splnit. Že by se mladší měli chovat ke starým s úctou a respektovat je. Celý film je nicméně prošpikován tak dementními dialogy a menšími zápletkami, že nakonec radši vypnete mozek a díváte se na hezkou animaci. Pokud na světě existuje pětileté dítě, které pochopilo, co se před ním na plátně hodinu a půl dělo, tak bych si s ním chtěl plácnout.

Horton od Blue Sky (autoři Doby ledové či Rio) je filmem podle knihy, která maskuje existenciální drama ovlivněné druhou světovou válkou a začátkem studené války za dětský příběh. Slon zjistí, že na smítku chmýří se nachází celý svět plný malinkých bytostí a protože jsou malí a bezbranní, začne je ochraňovat před úplným vyhlazením. Myslím, že vliv jaderného zbrojení v padesátých letech je více než evidentní. Které dítě to ale pobere nyní?

Morální podtext animáků

Já jsem jakože blbej a rezavej, ale to je na mě to skvělý, víte?

A do našich kin se nedávno dostal Lorax, jehož knižní předlohu napsal stejný autor (Dr. Seuss) v podobné době (rok 1971). Film o chlapci, který žije ve městě, kde není jediný kus živé přírody, roční období se přepínají dálkovým ovládáním a čistý vzduch je prodáván v pet lahvích. O chlapci, který zasadí stromEkologové jásají a děkují za (nejspíš) spoustu neplacené propagace jejich myšlenek, dospělý návštěvník kina brečí a dítě nepobírá.

Mohl bych pokračovat nekonečným seznamem dalších filmů a klišé. Vzpomínáte si na příšerný pětiminutový proslov prince ve Shrekovi 3 o tom, jak nezáleží na tom, kdo jste a odkud pocházíte? Kolik takových loserů, kteří se díky svým morálním kvalitám dostali na výsluní, jste v posledních letech v animácích viděli? Jsou všude.

MYTakže se v Pixaru, DreamWorks, Blue Sky a tak podobně zase vzpamatujte a vraťte se ke kořenům. Animáky posledních let baví děti prostřednictvím mluvících psů a ubíjejí dospělé prvoplánovými moralitami. Zkuste bavit děti i nosnými a velkolepými příběhy a neznechucovat dospělé. Vraťte nám prvního Shreka!


        


Komentáře nejsou povoleny.