Nadávání

Kdyby vám spadla na nohu skříň – a pomiňme úvahy o tom, jak by se podobná věc mohla v praxi přihodit – nadávali byste? Já jo. A vůbec si o sobě nemyslím, že jsem opovrženíhodný sprosťák, co přijde nejdál tak do pekla.

Pokud v nějaké podobné nepříjemné chvíli, jako je výše zmíněná situace se skříní, vykřiknete na celé kolo „do prdele“, většina okolní společnosti vám věnuje krátký, nicméně intenzivní pohled řadící vás mezi hulváty. Patrně by tedy bylo společensky únosnější prohlásit něco jako „k ďasu“ nebo „šmankote“. Problém je v tom, že jen taková ošklivá slova jako „do-prdele“ tak dobře vyplní ústní dutinu, že společně s nimi odejde i část vzteku. Do-pr-de-le. Zkuste si to se „šmankote“, prostě to nejde.

Správně, jen to ze sebe dostaň. Foto: Saurabh Vyas, Flickr.com

Správně, jen to ze sebe dostaň. Foto: Saurabh Vyas, Flickr.com

Společenský význam jednoho vašeho do-prdele – či jiného slovíčka, které tak skvostně přeběhne po jazyku – je nenahraditelný. Až znervózňující procento těch, kdo dají přednost „k ďasu“, končí s dírou v hlavě a jejich sousedé pak novinářům opakují věci jako: „Byl to takový hodný, tichý chlapec, vůbec jsme netušili, že má v plánu vystřílet půlku ulice…“

MYVy, lidé s těmi opovržlivými pohledy, dívejte se raději s podezřením na ty, kdo s takovou vervou nasazují druhou tvář než na nás, kteří poctivě nadáváme, protože to do jejich brokovnice byste mohli jednoho dne hledět.


        


Komentáře nejsou povoleny.