Národní divadlo: Zkrocení zlé ženy

Kultura je bezesporu vážná věc. Bez kultury by neměla ČT2 prakticky co vysílat, neměly by kam jít evropské dotace a granty, nedočkali bychom se dalšího dílu Debilních keců. Život by byl zkrátka o poznání nudnější. V cestě za kulturou jsme se s Matoušem minulý týden vydali do Národního divadla na inscenaci Zkrocení zlé ženy.

Byla to pro mě veliká událost. V Národním jsem ještě nikdy předtím nebyl, a tak jsem si na své první návštěvě připadal jako hajzlbába na recepci u nizozemského velvyslance. Trochu mě mrzí, že jsem si s sebou nevzal lorňon nebo alespoň monokl na podtržení nóbl atmosféry.

Ještě, že jsem tak neudělal. Zkrocení zlé ženy v režii Martina Čičváka je totiž naprostá sračka, která by neuspěla ani u nás v Divadle Na Jezerce s Jiřkou Bohdalovou v hlavní roli.

Nikdy jsem nebyl proti tomu, aby se divadelní klasiky upravovaly tak, aby byly poplatné dnešní době. Ať klidně Romeo nosí upnuté džíny a Julie poslouchá Nicki Minaj, ale ať to, pro lásku boží, alespoň dává smysl!

Zkrocení zlé ženy v Národním divadle začíná příchodem jakoby opilého diváka na jeviště, kde usne (nechyběla ani rádoby vtipná narážka na Zemanovu „virózu“). Zvedá se opona a kdosi cosi se rozhodne, že si z opilce vystřelí a bude po probuzení předstírat, že je ožrala nějaký vážený pán z urozeného rodu.

A tak se ožrala probudí, chvíli protestuje, ale na svoji novou roli si rychle zvyká. Šprýmař následně nakáže místním komediantům, aby pro jeho potěšení sehráli divadelní hru. A to byl poslední okamžik, kdy jsem se dokázal v ději orientovat.

Národní divadlo: Zkrocení zlé ženy

Foto: Patrick-Emil Zörner

Onou hrou je samozřejmě Zkrocení zlé ženy, do kterého z nepochopitelných důvodů vstupuje i opilec coby představitel hlavní role (pokud to je jakýsi pokus o divadelní Inception, nechápu to, pokud to je nedostatkem herců, je to smutné). Nezkrotná Kateřina je taková rebelka, že zatímco zbytek postav je oděn do novověkých italských šatů, Kateřina má na sobě buď tílko ze sekáče, nebo kostým Srdcové královny z Alenky v říši divů. Vůbec to nedává smysl.

Na jevišti je neustále 5-10 postav. Každá v každou vteřin představení něco dělá. Většinou něco hlučného. Mluví, mlátí holí do stolu, hraje na tahací harmoniku, troubí na trumpetu, jen tak z nudy tančí. Naprosto zmatený divák netuší, na koho by měl zaměřit svoji pozornost. Postavy se navíc samoúčelně převlékají („Aby nepoznala, že to jseš ty, budu hrát já tebe a ty mě, který hraje, že nejsem já, ale světoznámý učitel hudby…“), což přehlednosti nepřidává.

Naštěstí to co chvíli rozsekne nějaký kopulační vtípek (kopuluje se s ostatními postavami, s kusy oděvů, s nábytkem, ale i s klobouky). Jednou jsem dokonce slyšel skupinku důchodců na první galerii se upřímně uchechtnout.

Původně jsem chtěl tento příspěvek napsat o tom, že se lidi neumí oblékat do divadla, ale zpětně musím uznat, že jsem byl nevhodně oblečený spíš já. Ke hře těchto kvalit (nezlobím se na herce za jejich mizerné výkony, vzhledem k režii inscenace jejich nechuť dobře hrát chápu) by se spíše hodila havajská košile a bermudy.

MYPane režisére, tohle je bez debat Shakespearovo znásilnění. Vaše pojetí hry není zábavné, nedává smysl a nepřináší svým divákům radost. Ani jsem se nemohl hněvat na účastníky školního výletu sedící za mnou, kteří si po celou dobu představení (tedy jen jeho první poloviny, druhou nemohu posoudit, neboť jsem ji raději strávil nad malinovkou v Café NONA) povídali, neb je chápu. Vaši hru nezachránil ani téměř nahý Vojta Kotek v roli loveckého psa. A to už je co říct!


        


Komentáře nejsou povoleny.