Odcházení z Twitteru

Nerad přicházím o kamarády, ať už to jsou ti opravdoví, nebo virtuální. Sheldon už několik sérií v zákulisí určitě pláče, že se jeho 212 přátel na MySpace s příchodem jiných sociálních sítí stalo irelevantními, já pláču, že mi mizí lidi z Twitteru. Protože to prostě není fér.

Vypnout si účet na Twitteru je ze všech sociálních sítí víceméně nejjednodušší. Najednou zmizí – snad kromě historických přímých zpráv – úplně všechno, Twitter se s radostí tváří, že účet neexistuje. Během pár hodin se přestane objevovat ve vyhledávání a je srandy konec.

A mě vážně štve, že je poslední dobou srandy konec se spoustou příjemných lidí, kteří k vypnutí svého účtu určitě měli dobrý důvod, ale stejně to dělat nemuseli. Obzvláště na Twitteru, který si můžete absolutně přizpůsobit svým potřebám. Můžete na něm být Ondra Koch a sledovat svoje kamarády, pár rádoby celebrit a dvacet zrzek. Můžete být stejně tak dobře Kuliočko a psát vtipné básničky, nebo se plavit v době povodní i v časech suchého humoru na fiktivní Noemově arše.

Odcházení z Twitteru

Je mi líto, že to musím psát, ale zmizet beze slova ze sociální sítě je zhruba to stejné, jako pokusit se o sebevraždu. O sebevraždu se nepokouší, sebevražda se prostě spáchá. Existuje asi tak sto padesát dostatečně zaručených způsobů, z nichž mnoho popisuje Andy Riley ve svých božských knížkách o králíčkových sebevraždách. Přesto existují volové, kteří jsou dokonce rekordmany v počtu pokusů o sebevraždy a navštěvují je televize a bulvární reportéři. Tak to fakt díky.

Na Twitter se lze, stejně jako do života po pokusu o sebevraždu, vrátit, a většina lidí to nakonec udělá, s vírou, že to bude napodruhé lepší. Filosofická vložka: Bude, ale ostatní se budou bát dělat si z vás legraci, a když si z vás nebudou moct dělat legraci, tak už s vámi nebude taková legrace.

(Mimochodem, věděli jste, že víra je jako penis? Je super, když to máte a čím větší, tím lépe, ale není radno to ukazovat na veřejnosti a už vůbec není radno strkat to do dětí. To jsem se naučil na Twitteru.)

Já tahle dramata zkrátka nemám rád. Je vám smutno? Napište. Trápí vás někdo? Napište, seženeme partu nabouchanejch kluků. Chcete přečíst pohádku? Napište, mám dva a půl mladšího sourozence, bohatou minulost s (o trošku!) mladšími přítelkyněmi a tudíž nepopiratelnou praxi.

MY

Alex, Klábosnice a vy všichni další, kteří jste se poslední dobou pokusili spáchat twitterovou sebevraždu, vraťte se. Bude vám odpuštěno. Vážně mi totiž vadí, že mi ubývají followeři, i když právě nepíšu takové prasárny jako David Grudl!


        


Komentáře nejsou povoleny.