„Posaďte se.“ „Ale ne, já postojím.“

Sice riskuju, že začneme vypadat jako banda úchylů zatížených na MHD, ale nemůžu si pomoct, prostě ve veřejné dopravě je toho hodně, co bychom udělali lépe. Takže situace je taková:

Stojíte v přeplněné tramvaji, místa máte tak akorát na poloviční nádechy a hluboké výdechy, ve kterých se snažíte setrvat co nejdéle. Člověk, který se nachází na sedadle pod vámi, si náhle všimne stojící stařenky/dědečka (vidíte, jak jsem genderově korektní?), a tak vstane. Prostor se tím radikálně zmenšuje. Čtvrtinové nádechy jsou najednou luxus.

A teď je ta pravá chvíle, aby si stoupl ještě někdo z těch, co stojí, a někdo z těch, co stojí, si nechtěl sednout. Foto: Florian Knorn

A teď je ta pravá chvíle, aby si stoupl ještě někdo z těch, co sedí, a někdo z těch, co stojí, si nechtěl sednout. Foto: Florian Knorn

  • „Prosím, posaďte se.“
  • „Ale ne, to je dobrý, já postojím,“ odpovídá hrdá stařena.
  • Úslužný člověk nemůže přijmout fakt, že jeho dobrodiní bylo odmítnuto a naléhá.
  • „Ale jen si sedněte.“

Stařešina uražen tím, že je považován za stařešinu, nadále zatvrzele vzdoruje. Poloomdlelí spolucestující počínají halucinovat z nedostatečného přívodu kyslíku. Nad prázdnou sedačkou dál stojí dva lidé, kteří se její přítomnost rozhodli ignorovat.

MYMilí postarší čtenáři tohoto blogu, prosím, neberte jako urážku na cti to, že vás někdo pustí sednout. Jistě jste stále krásní a žádoucí, jen prostě vypadáte trochu staře. Pokud neradi přijímáte laskavosti, berte to naopak jako malou službičku pro své okolí. A prostě si na to prázdné místo kecněte.


        


Komentáře nejsou povoleny.