Co se týče oblečení, jsem tak trochu škrt. I triko za tři stovky mi přijde příliš drahé a v obchodech se na věci, které nejsou označeny červenou cedulkou s nápisem „SALE“, ani nedívám. Zcela odlišně pohlížím na obuv, u které jsem za mnoho dlouhých let vypozoroval, že vztah mezi cenou a životností by se dal s přimhouřením oka označit za přímo úměrný. Běda ale, jak se vám utrhne tkanička nebo prošoupe podrážka a pokusíte se boty reklamovat.
V České republice se pomalu rozšiřuje trend, že „vyřídíme reklamaci všeho, co není očividně poškozené zlým úmyslem nebo z nedbalosti, a ani se moc nevyptáváme“. Setkáte se s ním prakticky všude, jen prodejci obuvi se stále urputně brání a předhánějí se v tom, který z nich bude mít větší procento neuznaných reklamací.
A jak je to možné, že je prokazatelně poškozená (a prokazatelně nikoliv vaší vinou) obuv něco, na co by neuplatnil reklamaci ani Chuck Norris? Já to vidím tak, že existuje tajný templářský spolek prodejců obuvi, který každý rok vydává nový sborník výmluv pro neuznání reklamace.
Několik nevyřízených reklamací. Foto: Kévin Ramos, Flickr.com
Samozřejmě, že si za to můžete vlastně sami. Zavazujete si tkaničky příliš pevně, rozvazujete si je příliš často nebo naopak moc málo, děláte moc dlouhé kroky, obouváte si jednotlivé boty ve špatném pořadí, anebo používáte fotbalové kopačky, které jsou v kategorii vysoce módní obuvi, ke hraní opravdického fotbalu.
Jste zkrátka idioti, kteří nerozumí tomu, že si v polovině případů nekupují boty, ale interiérovou dekoraci.
Ne, prodejci obuvi, nejsme idioti. Pokud si opravdu myslíte, že vaši zákazníci nedovedou nosit boty tak, jak se mají, vyškolte své prodavače a prodavačky, aby byli schopni dát ke každému páru instrukci, na co se dá používat a co už je za hranou. Každý normální člověk jinak automaticky předpokládá, že zateplené kozačky nerozlepí dva centimetry sněhu a v botách na běhání se dá běhat víc jak 15 km/h.