Snobismus prodejců hudebních nástrojů

Rozbouřit dav tím, že jej nazvete snoby, je velice jednoduché, jak se ukázalo ned��vno v případě kafenácků. Tentokrát neexistuje žádný dav k rozbouření. Opravdových hudebnin je v Praze pomálu a na klasickém malo- a středoměstě už je prakticky nepotkáte. A já vám možná povím, proč je tomu tak.

Od chvíle, kdy jsou v Praze piána na ulici, okolo nich potkávám spoustu lidí, kteří chtěli odjakživa hrát na nějaký hudební nástroj, ale neměli příležitost či vůli. Spoustu dalších, kteří sice někdy v mládí na klavír, housle, kytaru či flétnu hráli, ale v pubertě toho nechali a teď by opravdu moc chtěli začít znovu. I proto jsem se se svými spolužáky pustil do bláznivého projektu Informatici muzikanty (a budu moc rád, pokud nás podpoříte).

Můj kamarád Martin si díky mně chce koupit kytaru. Vyrazil jsem tedy na obhlídku po Praze a připomněl jsem si něco, co mě štvalo už dříve. Něco, co prostě nemůže být jenom blbá náhoda. (Avšak samozřejmě netvrdím, že nenajdete výjimky. Najdete a díky za ně.)

Foto: Thomas Brownell, Flickr

Foto: Thomas Brownell, Flickr

Prodejci hudebních nástrojů se tváří, že začátečníci neexistují. Když jim vysvětlíte, že potřebujete nástroj na domácí brnkání a naučení se základních akordů, a že s ním rozhodně nikde nebudete ani zdánlivě koncertovat, začnou se ošívat a povídají nesrozumitelné věty o tom, že takové nástroje vlastně ani moc neprodávají, ale možná by se támhle vzadu v rohu jedna nějaká zaprášená kytara za dva, tři tísce našla.

To je přitom absolutně v rozporu se selským rozumem. Pokud chceme, aby byl národ kulturní, kupoval nástroje, hrál na ně a bavil se, tak by pořízení nástroje pro nemuzikanta nemělo být očistec. Pokud vám někdo prodá bez keců a s úsměvem slušnou začátečnickou kytaru za dva tisíce a hraní vás začne bavit, přijdete za ním znovu, až budete chtít založit kapelu a našetříte tisíc třeba deset, dvacet, sto? Dovolím si tvrdit, že ano.

Pivo, fotbal a sex je výsadou chudých; (opravdový) rum, (opravdový) golf a létání vlastním tryskáčem výsadou bohatých. A já bych byl moc rád, kdyby hudba zůstala spíše v té první kategorii a prodejci se netvářili, že si pod deset tisíc pořídíte leda triangl.

Kupovat si hudební nástroj na internetu (což by byla logická následující volba) je asi podobná blbost, jako kupovat si tamtéž boty. Tak nějak zhruba tušíte, co a jak velké byste chtěli, ale v okamžiku rozbalení krabice a prvního brnknutí, fouknutí, úderu či nazutí můžete být velmi nepříjemně překvapeni. Můj kamarád Martin si nakonec pořídí stejnou kytaru jako já. Na internetu. Jiná by mu možná vyhovovala více, na moji si může s radostí brnknout. A já budu mít radost, že ho to baví.

MY

Milí prodavači, uvědomte si prosím, že zatímco opravdových muzikantů je v Čechách pár stovek, nadšenců, kteří si chtějí doma jen tak zabrnkat a necítit se při výběru nástroje šikanováni, pár stovek tisíc. A chovejte se podle toho.


        


Komentáře nejsou povoleny.