Strach z české zaprděnosti

Jsem Matouš, eurofil, židozednář, salónní bolševik, milovník Nutelly, typografický snob, konzervativec, grammarliberál, feminista a v neposlední řadě Čech. Kritický Čech, který si myslí, že spousta věcí v téhle zemi by šla udělat lépe (koneckonců proto sem píšu), ale zároveň se nijak nestydím za svoji občanku, za svůj jazyk a ani za ostatní Čechy. Patrně budu něco jako vlastenec.

  • Přijede k vám návštěva a babička poslouchá dechovku.
    • Trapas jak noha.
  • Kolega z práce si na schůzce před klientem objedná piccolo.
    • Image v háji, keše za košili Armani v háji a klientovi už nikdy nepohlédnete beze studu do očí.
  • Na dovolené potkáte pána s ponožkami v sandálech a on promluví česky.
    • Musíte po zbytek dovolené mluvit anglicky a hned po návratu emigrovat.

Pokud takhle uvažujete, není to světovost ani důkaz vaší vyšší úrovně. Je to normální snobismus a nevyrovnanost se sebou samým.

Jasně. Člověk se musí nějak prezentovat, měl by se vzdělávat a konečně dbát módních zásad. Patří to k vychování, slušnosti a tak nějak lidskosti jako takové. Ale čím dál více lidí kolem mě považuje za nevyhovující a ostudný jakýkoli projev typický pro Čechy.

Vzpomínám si, jak jsem v létě 2009 v Amsterdamu na největším tamějším náměstí šokovaně pozoroval pár tisíc mladých Holanďanů, jak sledují záznam koncertu k výročí úmrtí Andre Hazese. Zatímco u nás se k české muzice zpravidla musíte prochlasta, pár desítek nefalšovaných západních městských moderních lidí zcela vážně brečelo, a to ten pán hrál toto:


Ke gastrosnobům – jasně, piccolo je český ekvivalent nějakého italského slova (a kdoví, jestli to není jen jiná velikost kávy). Vžil se, funguje a je mi úplně fuk, že se od Šumavy na západ a od Beskyd na východ nechytá. Stejně jako Holanďany (omlouvám se, žádný jiný národ tak neznám a nemám příklady odjinud) nijak nepobuřuje, že namísto steaků jedí biefstuky a namísto slova ZOO používají dierentuin.

Nevím, proč bych se měl stydět objednat si minikafe slovem, které každý zná a rozumí mu. Samozřejmě za hranicemi si ho budu objednávat jinak, ale na Václaváku si zásadně objednám piccolo. Čistě proto, že jsem v Česku a baví mě to.

Open your happiness in Republic of Česko!

Open your happiness in Republic of Česko!

Dnes to je poměrně nekonstruktivní. Jen mi prostě vadí, že Česko přestává být Českem. Tím Českem, kde se pije Staropramen a Gambrinus, kafe na turka, v neděli v hospodě křepčí Formule 1 a z rádia to překřikuje Kabát a Žlutý pes. Jasně, tyhle atributy nejsou něčím, na co člověk může být extra pyšný, ale je to prostě nějaký zdravý živočišný základ české kultury. Je to to, co dělá Česko Českem, to, co je důležitější než pomazánkové máslo, právo nazývat tuzemák rumem nebo než nepřítomnost vlastenecké výchovy ve škole.

Lehce pateticky: Nemám moc rád Kabát ani Helču Vondráčkovou. Jenomže každá země takovéto úkazy potřebuje. Čistě proto, že se jedná o zcela jasně srozumitelný symbol. Nejím utopence ani ikonický katův šleh, ale přesto, kdykoli tyto položky v jídeláku vidím, trochu pookřeju.

MYLidé, nebuďte snobové! Tahle koexistence Starbucks a lokální kultury je to, co dělá zemi pestrou, vyspělou, zajímavou, autentickou a příjemnou k životu. Z člověka neudělá světákem kávička za osm pětek, oblek zvučné značky ani to, že bydlí v Residence parku Řeporyje. To, že člověk v hospodě křepčí Jarošovský pivovar, z něj nedělá automaticky burana. Jasně, dopřejte si požitky, experimentujte s cizími kulturami, ale… Buďte jako Jennifer Lopez, která zpívá No matter where I go I know where I came from.


        


Komentáře nejsou povoleny.