Techno mánie

Dnes pokračuji v budování image konzervativce. Poté, co jsem minule kritizoval současnou hudbu, vám dnes povím, co mi vadí na neustálém zrychlování a zmenšování technologických vychytáveček. Mám z nich totiž zcela nefalšovaný strach. A pozor, dnešní článek bude lehce abstraktní.

Hned na úvod – dnešní článek není příliš fundovaný a ocením diskuzi. Mám chytrý telefon, rodiče vlastní chytrou televizi, mám bezkontaktní kartu, bez internetu bych byl bez práce. Používám Instagram, Twitter, Facebook, Google+, měřím si Klout. Jednu dobu jsem měl počítač s Ubuntu. Tolik k tomu, jak technomaniakální jsem. Nijak mě to nemrzí, ale nechci se posouvat dál.

Nemyslím si, že by mou svobodu nějak narušovalo, že můj mobil ví, kde jsem, ani to, že má stát můj nascanovaný podpis. Věřím, že pokud je člověk alespoň trošku tvor myslící, sociální sítě nejsou ohrožením soukromí, kterému by se neměl vystavovat. Ale děsí mě, jak moc se mi technologie cpou do života a hlavně, jak rychle mění způsob, jakým komunikuji.

Ještě tak patnáct let zpátky se nikdo neměl potřebu zeptat svého komunikačního partnera, kde se právě nachází. Buďto stál před ním, bylo jasné, že je u telefonu (případ telefonátu na pevnou linku) nebo to konec konců bylo poměrně jedno, neb četl jeho dopis.

Pozoroval jsem se, a jenom včera jsem telefonoval čtyřikrát a z toho třikrát rozhovor začínal: „Ahoj, kdepak, prosím tě, jsi?“. Připadám si rozpuštěně. Nemám sebemenší problém být de facto všude – tedy alespoň vidět představení z opery v Sydney, konverzovat u toho s osobou v Kanadě a přitom mohu číst přímý přenos ze sčítání volebních výsledků v Argentině. Je to moje volba a v podstatě s ní nemám problém. Tak dlouho, dokud budu schopen bez následků mobil na nějakou dobu vypnout, odložit a naplno si užívat fakt, že sedím v hospodě a debatujeme o nejlepším mase na řízky.

Jenže v hospodách se přestává debatovat. Alespoň v těch, kde se pohybuji já. Každá krásná hospodská hádka o velikosti Prostějova, hloubce kanálu La Manche a nebo nejslavnějších Gogolových dramatech skončí vytažením chytrého telefonu a dotazem na nejmocnějšího soudce naší doby – Wikipedii. Je to plytké, nudné a bere to radost z argumentace.

Je to pořád plnohodnotný zážitek?

Je to pořád plnohodnotný zážitek?

Konečně můj otec – dřevorubec – dokáže na požádání vyjmenovat 40 největších zemí světa ve správném pořadí od Ruska po Afghánistán (ano, musel jsem použít Wiki, abych zjistil, jakýže je 40. v pořadí). Mám pocit, že děti, které dnes vyrůstají, nebudou umět najít cestu na mapě. Je to jenom pocit, který získávám pozorováním lidí kolem sebe, ale řeknete mi vy z hlavy, jak byste autem dojeli k Řípu?

Až sem změny, které technologie přinesly, respektuji. Chápu, že většina znalostí, které lidi museli nosit v hlavě, byla úplně k ničemu, a je lepší umět je najít. Jenomže technologie se nám jaksi přesouvají z kapsy, kde je můžeme vědomě nechat zastrčené, před oči.

Přijde poté čip do mozku? Obrázek:Jimmypons, Flickr.com

Přijde poté čip do mozku? Obrázek: Jimmy Pons, Flickr.com

Mluvím o Google brýlích. Takových brýlích, které mají skla sloužící jako displeje. Ovládají se hlasem nebo šimráním na spánku, umí fotit, googlovat, překládat, natáčet, slouží jako navigace, prohlíží se přes ně sociální sítě, telefonují a konečně i videotelefonují.

Tyto brýle podle mě představují onu hranici, které bychom se neměli dotknout. Být neustále dostupný každému, nikdy nebýt sám a mít neustále veškeré informace a dění dostupné na dotaz, mi připadá neskutečně nebezpečné.

Google se sice dušuje, že má nastaveny hranice pro aplikace, aby uživateli neškodily, ale… pamatujete si na dobu, kdy se tentýž Google dušoval, že neohne algoritmus vyhledávání? A konečně, proč se do těchto brýlí investuje? Google žije z reklamy, a nepřekvapilo by mě, kdyby na otázku „OK, brýle, kde koupím kuchařku Jamieho Olivera?“, poradily brýle výsledek zaplacený.

Jistě, nemusím si tuhle vychytávečku pořizovat. Nikdo mě nenutí. Jenomže jaksi žiji mezi lidmi, kteří na těchto věcech ujíždí. Jakákoli služba, kterou reálně nepotřebují, je skvělá a nezbytná, neb ji vyvinul Google/Apple. A mám prostě a jednoduše strach, že brzo přijde chvíle, kdy zjistím, že si lidé kolem mě povídají s brýlemi a bez nich si připadají sami. Podobně jako se dnes titéž lidé rozchází s lidmi, kteří nerespektují jejich potřebu pár minut po příchodu domů projít sociální sítě, nebo odmítají trávit čas tam, kde není Wi-Fi.

MYJak bych to udělal lépe? Nedělal bych to. Myslím si, že cpát člověku před oči neustále jedno médium není správné. Ale asi jsem paranoik. Věřím třeba, že stejně jednou všichni umřeme na WiFi.


        


Komentáře nejsou povoleny.