VY: Bonpari

To byste nevěřili, jak nechuť k cucavému bonbonu dokáže člověka vyprovokovat k lyrické tvořivosti. Robert Starý, který je autorem následujícího textu, je toho důkazem. MY tedy máme Bonpari celkem rádi, ale proti gustu…

Momentálně jsem sice na dovolené v zahraničí, ale i tady přemýšlím nad aktuálními problémy, které nás trápí u nás doma v České republice. A vlastně kdekoli jinde na světě, kam se rozhodnete vydat s aerolinkami, které zpříjemňují přistání specifickým cukrátkem. Je to chvályhodná myšlenka - člověk alespoň nemusí polykat jako Paula Wild v nejlepších letech, aby se uchránil nepříjemného zalehnutí uší. Ale to by to nesměly být Bonpari.

Naposledy dneska: po skoro čtyřhodinovém pobytu na letišti Václav Havel a dalších čtyřech hodinách pročekaných v sedačce letadla, které napoprvé nestačilo odletět (než jsme se odlepili, už pro nás nebylo ve vzduchu místo, prostě osmihodinové wtf) jsme doletěli do značně blízkosti našeho cíle. A došlo na nejhorší.

Letuška roznášela bonbóny za výše uvedeným účelem. Ale byly to Bonpari. Což mi došlo až ve chvíli, kdy jsem to dražé barvy přezrálého citrónu vsunul do pusy a zkřivil obličej do grimasy mima provádějícího drobného hlodavce. Je úplně jedno, jestli byly příchuti Superkyselé, Superovocné nebo Superlesní. Následovat muselo zakašlání a mimoděk i odlet dražé do oblasti předních sedadel.

Už od dětství nemůžu ty bonbóny vystát (a tím spíše cucat), protože jsou sladké, jako by do nich někdo nakrouhal světovou produkci stévie nebo běžný nákup veškerenstva v Kauflandu, když je bílá rafinovaná dobrota ve slevě. K tomu ještě jakási divně trpká chuť, pro jejíž bližší identifikaci jednomu nezbývá čas, protože bonbon mizí v nenávratnu. Kvintesence gurmetského utrpení.

VYDrahé Bonpari, zkuste udělat bonbóny pro lidi, kteří nemají chuťové receptory otupělé jako návštěvníci Horsta Fuchse své nože. Uděláte tím radost určitě nejen mně. Nebo začnu nosit placku „Bonpari nejsou mými bonbóny“. A to přece nikdo nechceme.


        


Komentáře nejsou povoleny.