Prudí mě klubové kartičky. Nedokážu vám ani přesně říct proč.
- Snad proto, že nejsem klubový typ.
- Snad proto, že sleva 5 % na vybrané produkty mi nepřipadá neodolatelná.
- Snad proto, že mám moc malou peněženku na to, abych v ní tahala všechny Tesco club karty a Billa club karty a Sephora club karty a všechny ostatní club karty.
- Snad proto, že to prostě nechci obchodníkům tak ulehčovat.
- A možná proto, že když slyším větu „A máte naši klubovou kartičku?“, otevírá se mi kudla v kapse.
Ptáte se, proč nosí každý druhý kluk tašku přes rameno? Proto…
Před časem jsem navštívila Orsay. Chodím tam málokdy – jedním z důvodů je i ta nesmírně otravná prodavačka, která se mi vždycky pokouší nacpat klubovou kartičku.
„Nechci, děkuji.“
„Ale proč ji nechcete, je to za pár minut a nic vás to nestojí, sbíráte bodíky…“
„Nechci sbírat bodíky.“
Tahle konverzace vždycky trvá dlouho.
Vybrala jsem si tehdy v Orsay tričko. Hezké. Levné. Mířím k pokladně.
„A máte naši klubovou kartičku?“
„Ne,“ odpovídám odevzdaně a připravuji se na nejhorší.
„Nemáte ji vůbec, nebo ji jen nemáte s sebou?“
Záblesk naděje. „Nemám ji s sebou,“ odpovídám s vírou, že jsem nesmírně mazaná.
„Aha… tak mi řekněte svoje jméno a já vám to tam naťukám.“
Hlavou mi běží ošklivé vulgarismy. „Děkuji, to není potřeba, prostě jen zaplatím.“
„No ale to jinak nebudete mít bodíky…“
„To nevadí,“ podávám prodavačce peníze.
„Ale proč mi nechcete říct svoje jméno? Copak nechcete bodíky?“
„Můžete mi, prosím, prostě jenom dát to tričko?“
Před očima už mám naprosto jasnou představu toho, kam že by si paní mohla svoje bodíky nacpat. Prodavačka si konečně bere moje peníze a neadresně brblá něco o tom, že vážně nechápe, proč jí odmítám říct své jméno.
Jaké z toho plyne ponaučení? Aby se vám tohle nestalo, pořiďte si kartičky úplně do všech obchodů. Nebo… aby se vám tohle nestalo, pořiďte si střelnou zbraň. Já osobně bych hlasovala pro tu druhou možnost. Do budoucna tím sobě i mně ušetříte docela dost nervů.