Miluju fast foody. Mekáč i KFC. Dokonce i Burger King. Miluju je každou noc, od deseti večer až někdy do šesti do rána. Je to totiž často jediné místo, kde se dá v noční Praze ukojit opilecký hlad. Ve chvíli, kdy neposkakuju po Václaváku a pod vlivem piva/vína/rumu nezpívám lidové i popové písně, se jim ale snažím vyhýbat. Předně z toho důvodu, že jsem se rozhodl, že budu své tělo vyživovat pokud možno kvalitněji (a paradoxně i levněji) než pomocí opečených housek a hranolků z přepáleného oleje. Ale byť je to hlavní důvod, není jediný…
V takovém mekáči to mnohdy vypadá jako na nádraží. Houf deseti až třiceti lidí stojí před pultem a všichni do jednoho zaklání hlavu, jako by hledali, z jakého nástupiště jim jede vlak do Frýdku-Místku. To se za těch pět deset minut, které tam prostojí (zde někdy zůstává rozum stát nad tím, kam zmizela rychlost z rychlého občerstvení) nedozví, ale zato si stihnou nastudovat kompletní nabídku té či oné „tak trochu jiné restaurace“. A pokud jsou dostatečně svéprávní, tak si z té nepřeberné nabídky určitě i něco vyberou.
Manažeři těchto zařízení ale mají dojem, že jejich zákazníci v zásadě svéprávní nejsou, takže nutí své nebohé uhrovité brigádníky, aby s nimi vedli stovky podobných rozhovorů:
„Dobrý den, co si dáte?“
„Dobrý den, dva hamburgery, prosím.“
„A dáte si k nim i hranolky?“
„Ne, děkuji.“
„A něco k pití?“
„Ne.“
„A nechcete vyzkoušet naše nové vačicové nugetky s brusinkovou omáčk…“
„NE!“
…
- Pada pa pa páá… Foto: Felix Ottensheim
Měl jsem to štěstí, že jsem svého času také půl roku brigádničil u McDonda, takže vím, že se nabízet jídlo a pití nad rámec objednávky tak nějak musí, ale vždy jsem uměl odhadnout, co je vhodné a co už ne. Většinou jsem tedy nabízel jenom větší menu (pozor, dnes dostanete větší menu automaticky, o běžné si musíte říct předem), pití navíc, anebo vůbec nic, když bylo na zákazníkovi vidět, že si přišel jenom pro to, co si objednal. Nevím, jestli toto dnešní děcka odhadnout neumí, nebo jsou v důsledku pseudokrize nuceni svými nadřízenými odříkat zákazníkům celé menu, ale když si objednám cheeseburger, pro jistotu v předstihu podám slečně za kasou dvacetikorunu a ona se mě posléze začne vyptávat, jestli si k tomu ještě nedám kdesi cosi, připadám si jako Alenka v Říši divů.
A můžete si být jisti, že když vám usměvavý mladík za pultem nabídne výtečnou třešňovou taštičku, vůbec to neznamená, že je ta taštička kdovíjak úža, ale prostě jen za pět minut prochází a budou ji muset (v lepším případě) vyhodit.
NE, nedám si k tomu hranolky, salát, zmrzlinu, banán v čokoládě, vepřo knedlo ani pětipatrový dort s prskavkami a striptérkou uvnitř. Respektujte to, a jakmile vaši nabídku jednou odmítnu, nepokoušejte se na mě zapůsobit s něčím dalším. Vyřiďte to prosím i svým nadřízeným.