Nikdy jsem nebyl lovcem unikátního nábytku. Dokonce to ani příliš neplánuju do budoucna. Nehodlám utrácet desetitisíce za židli od světoznámého designéra, který stihl vlastníma rukama vyrobit pouze tři kusy (druhý má Madonna a třetí Václav Klaus) a pak ve vlastním potu a krvi spokojeně zemřel. Ani se nechci moc prohrabávat starými garážemi, potažmo Aukrem, abych našel autentický jídelní stůl z padesátých let. Domov zařízený ve stylu IKEA mne nepobuřuje.
Jednu věc ale na masově vyráběném nábytku nesnáším. Je jím dekor bříza.
Dřevěný nábytek je okouzlující. Okouzlující je i nábytek, který je z dřevotřísky a jen navenek se tváří, že je dřevěný. Existuje spousta krásného dřeva, které lze snadno imitovat. Od ořechu, přes třešeň a mahagon až po irský dub. Existuje však také jeden strom, jehož dřevo bylo, ať už z jakéhokoliv důvodu, vhodné pro výrobu nábytku, i když bylo oproti svým dražším konkurentům poměrně neestetické.
Tím stromem je, jak už jsem zmínil jednou v titulku a podruhé dva odstavce výše (ano, dnes zcela záměrně natahuji délku článku, protože jsem si vědom, že samotná idea nevystačí ani na průměrný tweet), bříza. Strom s podivnou, avšak ne nezajímavou kůrou a obstojně hořícím dřevem (jen hádám, vím hovno o tom, jak hoří bříza, ale v dětství jsem měl v KPZ schovaný kousek březové kůry na rozdělávání ohně).
Jen je to dřevo tak hnusné, že je dobře, že se dá vůbec poté, co bylo pokáceno, spálit.
No a ono se to z nepochopitelných důvodů furt vyrábí a snad se to někomu i líbí. A já fakt nechápu proč. Pro mě to bude furt jen vzpomínka na dobu, kdy se v první polovině devadesátých let levný TV stolek v jiném barevném provedení ani nedal pořídit.
Lidi, než dekor bříza, volte raději jabloň, trnku, třešeň, buk světlý, olši, olši diamant, olši podunajskou, hrušeň plavou tmavou, ořech, ořech Milano, mahagon, dub Nagano, dub horský světlý, borovici Laricio, dub Salisbury, dub tmavý, calvados či, jste-li milovníci neotřelého, kokos Bolo.