Nesnáším začátky semestru. Nesnáším je víc než hloupé lidi, nesnáším je víc než koprovku, nesnáším je víc než špatný sex. Taková vysoká škola, která soustavně rve znalosti do dvaceti tisíc studentů, má většinou tak poloviční až dvoutřetinovou kapacitu. Už od začátku se zkrátka počítá s tím, že většina študáků bude místo chození do školy doma dennodenně vyspávat kocovinu. A je tomu tak. Ovšem začátky semestru jsou tak nějak jiné.
Škola se najednou zaplní pozoruhodnou plejádou všech druhů studentů. Jako první to jsou skalní fanoušci vzdělávání, kteří nevynechávají žádnou přednášku a zajišťují alespoň nějakou kulisu přednášejícím po celý akademický rok. Následují ti, kteří uvažují ekonomicky a první dva tři týdny pouze oťukávají situaci a hodnotí, kam se jim během semestru vyplatí docházet, aby měli o zkouškovém co nejméně práce. Pak to jsou i ti, kteří si nějak usmysleli, že „se teď do toho už konečně dají a alespoň toho bakaláře dotáhnou do konce“. Ve většině případů jim to nevydrží ani měsíc. Zbytek tvoří různé skupiny – pár lidí, kteří se chodí do školy ohřát, aby doma nemuseli topit, další, kteří zašli do auly vyzkoušet několik nových her, protože na to jinde nemají dost klidu, anebo ti, kteří se jen přišli připravit na své budoucí zaměstnání v call centru nebo jiné open space kanceláři. (–konec rekurzivního reklamního bloku–) Výsledkem toho je, že je škola od suterénu po střechu nacpaná k prasknutí. Nikde mi to ale nevadí tolik jako v menze.
Vystůj si frontu na hnusné jídlo a pokaž si tím celý den! Foto: Universidad de Navarra
Na VŠE si užíváme toho luxusu (který se tedy stává pomalu samozřejmostí), že si jídla nemusíme objednávat předem. Jakožto hladový student prostě přijdu, řeknu si o něco dobrého, u pokladny mávnu ISIC kartičkou, do níž jsem si „nabil“ na začátku měsíce pětikilo, a jdu se spokojeně nažrat. Menzy máme na škole dokonce dvě. Jednu horší, kde se tyto mávací a dobíjecí pokladny nachází čtyři, a druhou lepší, kde jsou pouze dvě (navíc je každá určena jen pro jeden výdejní pult). Několik měsíců jsem důkladně zkoumal, co je příčinou sáhodlouhých front na jídlo po skončení každé přednášky a k mému překvapení není problém ten, že by kuchaři a kuchařky nestíhali vydávat jídlo, ale prostě to, že pokladny nestíhají řady studentů odbavovat.
Proč? Vždyť každý jen načte svůj studentský průkaz, sem tam si někdo dobije další peníze a jde se dál… Ne! Takhle to nefunguje. Zjistil jsem, že když jsem schopen v peněžence nalézt přebytečných pět set korun, které si následně vyhradím na stravování, pocházím patrně z buržoazní rodiny. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč se u pokladny neustále ozývá:
„A můžete mi tam z té tisícovky dobít jen 23 korun?“
… a:
„Já už tam vážně nic nemám? Vždyť jsem si tam v úterý dávala padesát korun!“
… nebo:
„A tak mi tam dejte celou tu stovku. Anebo ne, to bych pak neměl na cigára. Tak jenom třicet kaček.“
… a tak dále…
Ti lidé se tam zkrátka chodí stravovat pravidelně, objevují se tam neustále stejné ksichty, každý den si kromě hlavního jídla dají i polévku a natočí velkou kolu, ale mají prostě obrovský problém utrousit ze své kapsy nějakou trojcifernou sumu, aby pokaždé nezdržovali své hladové kolegy za sebou tím, jak si přepočítávají drobásky. Vím, peníze na stravovacím účtu nevynášejí a inflace je zlá, ovšem čekání ve frontě na jídlo je ještě horší!
I Jirka Babica by to udělal lépe. Teda, co se dobíjení karet týče! Foto: TV Nova
A jak to řešit? Ideálně postavit pokladnu úplně někam mimo výdej, kde by si stáli frontu jen ti, co si jdou dobíjet peníze. Před varnami s gáblem by se už jen „mávalo“. Nemáš na účtu dost peněz? Smůla, zpátky do fronty… Samozřejmě by se už někde u vchodu vyskytovala čtečka, která by byla schopna prozradit, kolik peněz má držitel karty na účtu. Podobný systém funguje v menze na Volze a odbavování tam tak probíhá mnohem rychleji.
Samozřejmě, že nic takového se nechystá, protože pro menzy by to byl jen další výdaj na rekonstrukci navíc a k tomu by hrozilo, že by si rozeštvali významnou šetřivě paranoidní skupinu strávníků. Študáci si většinou tu frontu stejně vystojí…
Tentokrát nemohu apelovat na provozovatele menz (pokud bych nechtěl vzkázat společnosti AV Gastro, aby nevařila sračky), protože jejich počínání chápu a v jejich kůži by se mi asi do žádné změny také nechtělo. Ale vy, dámy a pánové, kteří si dobíjíte při každém jídle čtyřicet korun, víte vůbec, jak nás tím serete?