Dost bylo politiky (aspoň na chvilku). My nebozí studenti máme zkouškové, což je ten nejlepší čas na oprášení všech seznamů her, které chceme hrát, knížek, které chceme přečíst, domácích prací, které je potřeba udělat, a také filmů, které chceme vidět. Ano, filmů. Dlouho jsme nepsali o filmech. But today we’re on the road again!
Pro začátek si ke zbytku čtení pusťte tematickou písničku.
Na paškál bych si rád vzal jeden umírající žánr, na který Hollywood už téměř zapomněl a udržují jej při životě jen menší studia a Evropané. Zejména Francouzi. Pokud něco při životě udržují Francouzi, kteří jsou schopni přijít při záchranné akci o rukojmího a půlku záchranného týmu, je něco zatraceně špatně.
Road movies. Nevím, jak pro vás, ale pro mě jsou tyhle šílené filmy plné střídavě úžasných a totálně stupidních scén (tyto dvě charakteristiky se nevylučují) symbolem devadesátek. A devadesátky byly boží. Dělala se boží muzika. Která mimochodem byla součástí všech božích filmů. Ale hlavně, hlavně byla úžasná ta bezstarostnost.
Esence devadesátek.
A pak přišlo tohle divný století a začaly se točit věci jako:
- Little Miss Sunshine (Malá Miss Sunshine) – Tehdy ještě skutečně ošklivá Abigail Breslin jede přes celou Ameriku vyslechnout si, že je skutečně ošklivá a blbá k tomu. Na konci filmu tomu však již nepřikládá důležitost, protože nezáleží kdo jsi a odkud jsi přišel, blablabla. Po čtvrtině stopáže zemře cestou její dědeček, který za svou roli dostane Oscara.
- Interstate 60 (Dálnice 60) – Sirius Black doručuje balíček, který mu věnoval prapředek rodu Weasleyů, a má při tom poznat sebe sama.
- Cloudburst (Místy oblačno) – Dvě obstarožní lesbičky jedou přes celou Ameriku a Kanadu, aby mohla jedna z nich na konci umřít. Ano, v průběhu celého filmu se stane spousta skutečně skvělých a zároveň skutečně trapných momentů, kdy máte chuť umřít spolu s hlavní protagonistkou, ale je tu jistý potenciál návratu k devadesátkovosti.
- Zombieland (Zombieland, naštěstí. Mohlo to taky dopadnout něčím jako „Zombie útok na Ameriku: Krvavá spoušť“.) – Naprosto boží film, který nesnáší snad všichni mí přátelé (kromě spoluautorů tohoto božího blogu). Škoda té závěrečné scény a zdůraznění toho, jak je důležité držet pospolu i v okamžiku, kdy se na vás valí horda zombíků. To by jeden neřekl, co?
Tihle kluci se znovu potkali u poznávání matky a dopadlo to dobře. Stejně jako cesta do White Castlu.
Taky v tom cítíte, že morální podtext vyrazil na výlet z Kardanové Lhoty a napadl tento kdysi tak boží žánr? K filmové perličce Hasta la vista! si dovolím zkopírovat oficiální text distributora, protože krásně vystihuje tu existenciální rovinu, o které jsem celou dobu chtěl začít psát.
„Philip, Lars a Jozeph jsou tři mladíci po dvacítce, kteří milují víno a ženy. Jenže jsou stále panicové. Pod záminkou ochutnávání vína se vydají na cestu do Španělska s vidinou prvních sexuálních zážitků. Nic je nemůže zastavit – dokonce ani jejich handicap: jeden je slepý, druhý na vozíku a třetí zcela ochrnutý. Hasta la vista! vypráví příběh o lásce, síle přátelství a chtíči. Příběh o humoru jako jediném prostředku, který pomáhá vyrovnat se s nelehkou situací, o silné touze jako největším hybateli lidské snahy bořit hranice. Člověk ovládaný touhou dokáže věci, o kterých netušil, že je může zvládnout. Přitom její naplnění bývá až druhotné. V této road movie je cesta důležitější než její cíl. Film vznikl na motivy skutečného příběhu Asty Philpota a jeho přátel.“ (oficiální text distributora)
Víte, když jdu na romantický film, počítám s tím, že tam bude romantika, pár trapných vtípků a cameo Adama Sandlera. Když jdu na Bonda, očekávám stupidní scénář a skvělou akci. Když jdu na animák, je mi jasné, že se nevyhnu moralizování a partě uřvaných popcornožroutů. Ale neberte mi čirou zábavu, kterou očekávám u žánru road movie.
Lidi, neblbněte, nehrajte si na existencialitu a radši točte věci jako Zahulíme, uvidíme. Které tedy vzniklo v roce 2004, ehm… Tak já se místo tlachání půjdu zase učit. A vy si pusťte cokoliv z devadesátek. Neprohloupíte.