Také vám maminka již od dětství neustále opakovala, že když se budete dobře učit, tak dostanete dobrou práci, budete mít vlastní kancelář a možná i služební automobil? Dozajista jste jí věřili, kdo by také své mamince nevěřil. Pilně jste se tedy učili, na základce byla vaše nejhorší známka v žákovské trojka, a dokonce i střední jste prolezli se samými vyznamenáními. Pak už jen zbývá dostatečně dobrá vysoká škola, nasbírat během studia nějaké praktické zkušenosti na brigádách a/nebo stážích a snová práce s vlastní pohodlnou kanceláři je skoro zajištěna. Asi nějak tak, co? Tůdle!
Abych pravdu řekl, i já jsem byl dlouhou dobu takto naivní. Říkal jsem si, že když neskončím v callcentru, nemusím se nijak zvlášť obávat, že bych pracoval někde na jednom metru čtverečním v obrovské hale společně se stovkou dalších lidí. Však proto mi nevadí, že mé dosavadní studium vytváří podstatně vysoké náklady obětované příležitosti. Dělám to přece proto, abych se někdy v budoucnu měl líp a pracoval v příjemném a pohodlném prostředí.
To by ovšem nesměly na popularitě získávat takzvané open space kanceláře, jež degradují všechny (mnohdy vysokoškolsky vzdělané) pracovníky na obyčejné dělníky, kteří místo za pasem sedí za klávesnicí počítače a snaží se provádět něco, co by se v nějakém značně bizarním světě dalo nazvat produktivní prací.
“Holky, támhle v tý velkoprostorový kanceláři odteď budeme sdílet společně s dvěma sty dalšími lidmi všechny nemoci a jednu rychlovarnou konvici.” Foto: University of Denver
Samozřejmě si každý dokážeme představit, že existují takové pozice, kde nedostatek soukromí nečiní nijak výrazný problém. Pokud se vám slečna snaží po telefonu vnutit super rychlý a všude dostupný mobilní internet (s FUPem 500 MB na měsíc, o čemž vám ale samozřejmě nic neřekne), patrně k tomu nepotřebuje klid a okolní telefonisté ji ve své práci nijak neobtěžují. Podle posledních informací ovšem využívá open space kanceláře necelých 80 % středních a velkých firem působících v České republice a jen těžko by se dalo věřit, že ty všechny se zabývají telemarketingem.
Je tedy docela jasné, že k otročině v „otevřených prostorech“ jsou nuceni i lidé, kteří už z podstaty svého zaměstnaní musí být do určité míry kreativní. Věnovat se budu v první řadě odvětvím, které mají co dočinění s žurnalistikou, neboť MY (tedy já i můj kolega Ondřej) k novinářskému řemeslu inklinujeme a ani by nám příliš nevadilo, kdybychom se touto tvůrčí prací museli někdy v budoucnu živit (napjatě a toužebně očekáváme, kdy se nám na mailu objeví nějaká nabídka).
Česká vydavatelství se ale ženou do horoucího pekla. Z nějakého důvodu si jejich vedení myslí, že čím je větší koncentrace novinářů na jednom místě, tím hodnotnější zprávy a články budou schopni vyprodukovat. A tak se vydavatelství Ringier vydalo cestou „integrovaného multimediálního newseroomu“ v pražských Holešovicích, o kterém velmi osobitě a naprosto přesně psali redaktoři časopisu Maxim. Tento článek je natolik poučný, že byste si ho měli okamžitě přečíst. Pro ilustraci přikládám jen krátkou ukázku:
„Na stole můžete mít pouze čistou vodu, žádný čaj nebo kávu – na ty si musíte dojít do kuchyňky. Dochází k absurdní situaci, kdy novinář u své práce nesmí pít kávu. Důvod? Prý aby se nezašpinil drahý koberec. Je krásné pracovat ve firmě, kde vládne koberec.“ (Zdroj: Maxim 3/2012)
Takhle dle Ringieru vypadá (již zhmotněná) vize redakce budoucnosti. Foto: Ringier Axel Springer CZ a.s.
Ringier totiž nepostavil pouhý open space, nýbrž „open space 21. století“, kde vše musí být přesně na svém místě a kde by i obyčejný hrnek kafe absolutně zničil vizuální dojem, který tomuto zařízení vdechl draze zaplacený architekt. V zásadě ale zastávám názor, že zaměstnavatel, který mi odepře při práci usrkávat mátový čaj a otevřít si balíček esíček, když na ně mám chuť, je zkrátka špatný zaměstnavatel.
Navíc, i když rád při práci poslouchám muziku a nevadí mi, pokud si opodál někdo povídá, ve chvíli, kdy potřebuju být nějak výrazněji tvůrčí, případně kdy mám před sebou nějakou opravdu náročnou práci, bych na vás patrně vrhal vražedné pohledy i v případě, kdy byste jen hlasitěji zakašlali. A jsem si jist, že to takto má nastaveno spousta lidí. Ostatně mnoho průzkumů dokazuje, že ti, kteří tvrdí, že jim poslech (neinstrumentální) hudby pomáhá při práci či učení, prostě kecají (dost možná i sami sobě).
A určitě si i dokážete představit, jak musí být skvělé, když vám váš nadřízený takřka neustále vidí do monitoru. V tomto ohledu neuznávám ani open space pracoviště, open door policy, ani cokoliv jiného, co by narušovalo moje soukromí. Do té doby, dokud odvádím svoji práci dle očekávání, není přeci nejmenší důvod k tomu, abych měl být sledován nebo jakkoliv jinak monitorován. To, že si během své práce otevřu na deset minut Facebook, abych si na chvíli odpočinul a stačil si zatím urovnat své myšlenky, považuji za čistě moji osobní věc, a pokud to nenarušuje můj pracovní výkon, nemělo by to mého nadřízeného vůbec zajímat.
Ringier želbohu není jediný vydavatelský dům, který se ubírá touto cestou. Na sterilní pracovní prostředí se musí v těchto dnech připravovat i novináři Economie, jejichž nadřízení se je chystají přestěhovat do právě rekonstruovaného komplexu Karlín Hall. Můžete tedy s klidem očekávat, že vaše oblíbené Hospodářské noviny budou od příštího roku připravovat nervózní a unavení redaktoři připraveni jak o svoji kávu, tak o své soukromí. Co to udělá s kvalitou, můžeme zatím jen hádat.
Sen všech novinářů, kteří si jako malí přáli pracovat na nádraží. Vizualizace: Tress Real Estate, Stavitel.cz
„Místo parních kotlů se zde budou „vyrábět“ informace,“ stojí ve článku představujícím tento zrůdný projekt. Připodobnění novináře k továrnímu dělníkovi není v tomto případě vůbec náhodné.
Drazí zaměstnavatelé, je sice fajn, že náklady na jednoho zaměstnance jsou v open spacu tabulkově nižší než v běžné kanceláři. Toho směle využívejte ve vašich call centrech. Chcete-li ovšem, aby vaši zaměstnanci pracovali kvalitně, byli kreativní a měli možnost soustředit se na složitější problémy, vyserte se prosím na nějaké velkoprostory a dejte jim pořádnou kancelář. S dveřmi!