V pražských kavárnách se o mě proslýchá, že jsem buran, co nerozumí hudbě a poslouchá jen Evropu 2. Není to pravda. Nejsem buran, nýbrž skutečný milovník popu. A kdyby pop poslouchalo ve skutečnosti tak málo lidí, kolik se k tomu přiznává, hrála by rádia asi něco úplně jiného. Takže asi nejsem úplně divnej.
Přes veškerou svoji lásku k populární hudbě mám nemalý problém s hudebními remixy, které se dost často vyhrávají na diskotékách, méně často mi je hází do playlistu Google Music a velmi vzácně si je troufnou zařadit do svého vysílání některá rádia.
Uznávám, že několik remixů je docela povedených. Z mála mohu vypíchnout například předělávky 19-2000 od Gorillaz a Summertime Sadness od Lany Del Rey. To jsou ale vesměs výjimky.
Běžný remix má ovšem trochu jiné atributy:
- Je nepřiměřeně dlouhý
… asi jako když uděláte z Hummeru limuzínu. Z tříminutové vypalovačky se nemůže stát sedmiminutový hit bez toho, aby byl nekonečně nudný.
- Nejde rovnou k věci
… asi jako když si chcete pustit na YouTube písničku, ale předtím si musíte odbýt reklamu na Alzu a dvouminutové intro, které se tváří, že z videoklipu učiní strhující epic movie.
- Zkazí ty nejlepší části songů
… asi jako když vás ze sebe holka skopne těsně před ejakulací. Ve chvíli, kdy sloka graduje a už už se těšíte na refrén, šlápne autor remixu na brzdu a místo jediné pasáže songu, ke které umíte i text, nasadí sampler, který ideálně zní:
- jako když babička vysypává odpadky do popelnice a moc jí to nejde,
- jako když dáte svému křečkovi napít kafe,
- jako když lezou klauni z Volkswagenu…
Mám na mysli něco takového:
Nejdramatičtější následky má tento nešvar právě na zmiňovaných diskotékách. Opilý parket pak nemůže zpívat spolu s muzikou, protože moc netuší, kdy k takovémuto zvratu dojde a místo radostného poskakování a hulákání si raději jde koupit na bar další drink a čeká, až DJ pustí zase něco normálního. Takže vlastně profit.
Hej, pane diskžokej, nepruď nás a hoď tam raději Call Me Maybe.