Před necelými čtyřmi lety, v době, kdy jsem začínal svá vysokoškolská studia, jsem si koupil psací stůl. V JYSKu. Dodnes si vzpomínám, že jsem u jeho stavění nadával jako špaček. Leč dobré vzpomínky vytěsňují ty špatné a já jsem před měsícem neodolal a zavítal jsem k modré kachně zpět, abych si koupil šatní skříň. Ó milosrdný bože na nebi, jaký jsem já (byl) debil!
Kapitola první: Co je to sklad?
Úvodní problém JYSKu je pochopitelně způsoben jeho maloměšťáctvím. Zatímco u švédského giganta IKEA, který má čtyři obchoďáky na celou naši republiku (a ve stavbě toho pátého mu brání Ředitelství silnic a dálnic spolu s úředním šimlem na hradeckém magistrátu, seč jim síly stačí), je 90 % zboží skladem, JYSK je takový low-endový nábyteček pro maloměsto. Lze tedy pochopit, že z letákového nábytku není skladem v podstatě nic. Co nepochopím – rozhodně ne v jedenadvacátém století – je dodací lhůta jeden měsíc. Vážně by byl takový problém naložit na centrále pár kusů dřevotřísky třeba jednou za týden a rozvézt je?
Kapitola druhá: Prozákaznický přístup jako řemen, se stim smiř!
Tak jsem se nakonec i já tak nějak smířil s tím, že šatní skříň budu mít za měsíc. Hošík s skutečně po osmadvaceti dnech s žoviálním tónem volá, že už je to teda k vyzvednutí, a ujišťuje se, že přijedu. Přijedu. Ten samý hošík v průběhu obsluhování produkuje lavinu laciných fórů směrem ke kolegyni, já jsem mu úplně u prdele (a jsme na maloměstě, takže vám mohu prozradit, že to býval blbeček už na pískovišti). Zaplatím, dostanu účet a musím jako dement obejít celý obchod, abych u zadních dveří dostal svou skříň. Skladník mi vydá dvě bedny, z nichž je jedna evidentně na rohu trochu trefená. „Nó, to vám dáme asi slevu, nebo vám objednáme novou, ale to by bylo zase až za měsíc, žejo.“ Uff.
Kapitola třetí: A zkusili jste si to postavit, blbečkové?
Když už máte skříň (nebo jakýkoliv jiný kus nábytku – tři vzorky, které jsem měl tu čest vidět, považuji za dostatečně reprezentativní vzorek), není zdaleka vyhráno. Rozumím tomu, že se jedná o levný nábytek, nicméně IKEA dokazuje, že i takový lze vyrábět s mozkem v hlavě a v nějaké minimální řemeslné kvalitě. Oproti tomu v JYSKu nedává smysl v podstatě nic. Ke stavbě pitomé šatní skříně je dle návodu potřeba vrtačka, šuplíky se lepí v místech, kde by prostě stačilo pár šroubků (aby se mohly za rok rozlepit), dveře ani při nejlepší vůli nejsou úplně rovné. To jsem ochoten skousnout u skříně za dva tisíce.
Co jsem neskousnul, byla geniální myšlenka, že jednotlivá prkna k sobě zákazník přišroubuje šestnácti šroubky, které mají šestihlavou imbusovou hlavičku. A dodaný imbus klíč má, považte, na délku celé čtyři centimetry. Mohu vám prozradit, že dostat 5 cm dlouhý vrut do dřeva 4 cm imbusem nejde. Prostě to nejde. Já jsem teda jenom blbej ekonom, ale imbus se používá tam, kam se nevejde šroubovák. Nikde jinde nemá smysl. Po hodině sprostého nadávání a třech napůl zavrtaných vrutech (tímto se omlouvám sousedům) jsem ve skříni našel 16 úplně jiných šroubů a skříň si smontoval šroubovákem. Trvalo mi to asi dvanáct minut.
Já nevím – ti šikulové, kteří na prodejnách sestavují ukázkové kusy, jsou superlidi? Nebo mají jenom výjimečnou trpělivost a sílu? Nebo na to kašlou, šoupnou tam čtyři úplně jiné šrouby do celé skříně, a přestože ví, že zákazník to nemá šanci složit, je jim to fuk? Nebo všechno dohromady?
Tentokrát nebudu radit původci problému, ale tobě, milý čtenáři. JYSK je skvělé místo, pokud si chceš koupit peřinu, ručník, dřevěný hlavolam či nástěnné hodiny. Ale nikdy, opakuj nikdy nikdy nikdy nikdy, si tam nekupuj nábytek. Jednak budeš chtít někoho zabít, ideálně imbusem, pokud by to s ním šlo jen o trošku lépe než vrtání. Jednak budeš mít tendenci psát pointyprosté hejty.