Chodíte rádi na koncerty? Super! Není lepší způsob, jak podpořit vaše oblíbené interprety a ještě navíc si užít jejich muziku naplno a konečně třeba taky naživo s veškerou show, která dnes již ke každému správnému koncertu patří. Ale co když se chystáte navštívit turné nějakého kapánek většího jména? Ať už to je Lady Gaga nebo Megadeath, připravte se, že si na koncert budete muset vyhradit celý den.
Dva roky zpátky jsem měl to štěstí, že se mi podařilo navštívit hned dva velké koncerty v pražské O2 areně. Konkrétně se jednalo o březnové vystoupení americké disco – hip hop – whatever skupiny Black Eyed Peas a o červencový koncert legendární rockové kapely Aerosmith (ano, muj hudební vkus sahá do rozličných končin). Ačkoliv oba koncerny začínaly v osm večer, ten, kdo by nastoupil do metra na Chodově v pět odpoledne, by dorazil dozajista už docela pozdě.
Čas začátku koncertu je totiž naprosto nepodstatný. Pokud si chcete za své peníze dopřát alespoň trochu dobrý výhled (a nemáte místo na sezení, což se na rockové a popové koncerty moc nenosí), měl by vás zajímat čas vpuštění do haly – na stadion – kamkoliv, kde se váš koncert odehrává. Je „dobrým“ zvykem tento čas stanovovat na dvě hodiny před začátkem koncertu. Zatímco lístky na Aerosmith jsem získal ve věrnostním programu mého bývalého (a dnes již opět současného) operátora, takže jsem si říkal, že zavděk vezmu i místem v nějaké zastrčenější řadě, v případě BEP jsem si společně s několika kamarády draze zaplatil lístek za stání před pódiem. Z toho důvodu jsme si usmysleli, že abychom z toho něco měli, dostavíme se před O2 arenu alespoň dvě hodiny před vpuštěním dovnitř. To máme celkem dvě hodiny venku, dvě hodiny v hale a v případě, že vás dostatečně nezaujme předskokan, tak navíc ještě jedna hodina čekání na hlavní hvězdy večera. Celkem tedy čtyři až pět naprosto zbytečných hodin (nepočítaje čas strávený v MHD).
“Nevadilo by vám, kdybych si vzal přítelkyni na záda a postavili bychom se před vás?” Foto: Martino Sabia
Netuším, jestli na to nejsou nějaké bezpečnostní předpisy (nepravděpodobné), ale nevím, proč nás organizátoři „nutí“ trčet před pódiem celé dvě hodiny, když se po otevření všech vstupů běžná hala nebo stadion zaplní za slabou půlhodinku. Zbylý čas se už jen pomalu trousí ti, kteří mají lístky na sezení (a kteří také mají zvlášť vyhrazené vchody), a dav, který by se měl nadšeně těšit na své oblíbence, jen znuděně přešlapuje na místě. Na obřích plátnech a obrazovkách se nepromítá nic jiného než loga sponzorů a kromě bedňáků a jiných techniků nepobíhá po pódiu nikdo, kdo by čekající diváky nějakým způsobem zabavil.
Ve výsledku to většinou vypadá tak, že ten, komu se ještě nevybila baterka v mobilu, hraje hada či Angry Birds a zbytek jen nervózně pokukuje jeden po druhém. Veškeré kelímky s pivem a láhve koly s rumem, které pomáhaly zkrátit čekání venku, všem stejně už zabavili sekuriťáci u vstupu. A pokud by se snad někdo rozhodl, že si z dlouhé chvíle zajde na záchod, může počítat s tím, že se ke svému původnímu místu už jen tak neprodere. Většinu koncertu se tedy polovina návštěvníků vrtí do rytmu hudby a druhá polovina se podobnými pohyby jen snaží uklidnit svůj močák.
Jedinou dobrou zprávou je, že sem tam během koncertu proběhne první řadou někdo v zářivé vestičce a podá několika šťastlivcům kelímek s vodou (které se ocucané posílají i ostatním do zadnějších řad). Kelímky na čůrání jsem ovšem (naštěstí) zatím nikde rozdávat neviděl. Máme se tedy ještě hodně co učit. Ale od koho?
Bezpečnost na koncertech je fajn. Ani mi nevadí, že mě šacujete jako teroristu z Al-Káidy, respektuju to. Ale zkuste se alespoň na chvíli zamyslet, jak čekání na koncert udělat alespoň trochu příjemné i pro jeho návštěvníky.