Vedle svého jména má profesionální fotografii, na které se tváří velice úspěšně, cení zuby a ideálně ještě zvedá palec. Název jeho pracovní pozice je sice nicneřikající, ale všichni bychom si vlastně přáli, abychom mohli mít na vizitce něco podobného a zároveň se za to nestyděli. Má spoustu známých. Podobně úspěšných známých, kteří se na fotografiích tváří velice úspěšně, cení zuby a ideálně ještě zvedají palec. A teď vás žádá o spojení, božínku!
Znáte LinkedIn? Je to taková seriózní sociální síť, na kterou si vystavíte svůj životopis a pak jen čekáte, až na něj narazí ředitelé úspěšných společností a jejich HR specialisté a zavolají vám, že vás ve svém kšeftu prostě musí mít. Teda, něco takového si většina lidí o LinkedInu myslí. Ve výsledku to je jen taková nástěnka, na které si může potenciální zaměstnavatel ověřit, jestli účastníci ve svých životopisech nekecají. Nebo alespoň kecají ve všech životopisech, které rozesílají, stejně.
A tímto prostorem se potlouká spousta individuí, která posílají žádost o spojení všem, na které si troufnou (a troufnou si na všechny). I když je neznají. Co kdyby.
Já sice pořádně nevím, proč LinkedIn mám (asi proto, že mi na stránce profilu tvrdí, že jsem hvězda), ale i tak se na něm sakra nehodlám kamarádit s kdejakým pobudou z Aiesecu. To se pro dámu nesluší!
Kdyby se mi dotyčný (nebo dotyčná, ať jsem genderově korektní) v pozvánce ke spojení alespoň představil, nemusel bych pak dlouho přemýšlet, jestli jej neznám od pisoárů z nějaké pochybné párty. Měl bych jasno a buď bych ignoroval rovnou, nebo na to tlačítko „přijmout“ po chvíli přemáhání přeci jen klikl.
Milí lovci kontaktů, já proti vám vlastně nic nemám. Jen věnujte čas tomu, když oslovujete někoho neznámého, abyste upravili pozvánku. Pokud byste mi poslali místo inertního výchozího textu zprávu ve znění „Ahoj Jirko, jsi opravdu boží a já bych chtěl vědět, jak to děláš. Můžeme se kamarádit?“ vaše šance na nový kontakt by nebývale vzrostly.