Narodil jsem se skoro v horách. Znám poměrně dobře horská střediska v severovýchodních horstvech, znám dost lidí, které lyžování (respektive lanovky, rolby a tydlencty věci) živí. Sám jsem ale na těch dvou prkýnkách stál asi pětkrát v životě. Nic mi to neříká a nebaví mě to. Dennodenně ale poslouchám, kolik že je umělého sněhu v Říčkách a kolik v Božím Daru. A chci vědět proč.
Jasně, Česko má hory všude kolem. Malinkaté kulaťoučké kopečky, které jsou krásné, k pomazlení. A protože jsou přece jen o pár set metrů výš, většinu zim tam je spousta sněhu. A tak se tam jezdí lyžovat. Super, je to hezká, neškodná zábava, která mi neubližuje a spoustu lidí kolem hranic přes zimu udržuje při životě. Ale proč proboha každý den slyším, jak to po svahu sviští.
Kolik lidí v Česku lyžuje? Nevím. Kolem mě tak desetina až pětina – a tento odhad potvrzuje i půvabný textík Asociace lanové dopravy. To mám necelý milion a půl lyžařů, kteří mají informační servis dennodenně na talíři.
Více lidí se věnuje i kuželkám (konkrétně o 4 %), máme více obézních lidí, uživatelů marihuany nebo chovatelů koček. Věnuje ale jim česká mediální sféra stejně? Ani omylem. Kdy naposledy byl tématem Událostí stav kuželkářských drah v zemi? Kolik se otisklo statistik na téma „péče o domácí mazlíčky pod vlivem alkoholu“?
Buďme fér. Neupřednostňujme jednu volnočasovou aktivitu před druhou. Klidně ať celou zimu běží seriál o stavu sněhu v českých horách. Ale tam, kde má být – ve sportovních novinách.