Nejsem typ člověka, který by chtěl po nocích hulákat. Nejsem ani typ člověka, který na sousedy, kteří o půl jedenácté večer poslouchají techno, volal policii. Přesto mi noční klid připadá jako naprosto nesmyslně stanovená doba, kdy svět musí kvůli jakémusi prehistorickému přežitku změnit svoje fungování.
Přiznávám, že je můj pohled na věc patrně hodně ovlivněn tím, že jsem samostatně výdělečně činná osoba studenta v Praze. Mám ale pocit, že současný úsek dne, během kterého nelze dělat bugr, je špatně zvolen.
Doba dvaadvacáté a šesté hodiny, přiznejme si to, je přežitek. Co vím, a tuto znalost mi předala Zlata Adamovská v seriálu Hříchy pro pátera Knoxe, vznikla šestá hodina ranní tak, že císař František Josef byl nespavec, pročež parlament milostivě svolávati ráčil na šestou hodinu po rozbřesku. Chytla se toho i další povolání a vydrželo nám to dodnes.
Netvrdím, že neexistují lidé, kteří chodí do práce na čtvrtou hodinu ranní – znám jich relativně hodně. Nemyslím si ale, že by jim noční klid nějak zásadně zpříjemňoval život. Nám, pro které pracovní den začíná kolem deváté, ho ale ztěžuje poměrně zásadně. Nedávno mě kolem šesté ráno budil kurýr, který mi potřeboval sdělit, že mi kolem jedenácté doručí zásilku. Na druhé straně mne v posledních týdnech několikrát vyhazovali ze zahrádky, ač jsem byl tichý jako pěna na nedopité plzni. Prý bylo deset a začal noční klid.
Tak přátelé… opravdu někomu může sezení na zahrádce v noci vadit? Foto: epSos.de, Flickr.com
Jistě, můžete namítnout, že jsem rozmazlený Pražák, že člověk musí brzo vstát, aby byl ve tři doma z práce a měl volný čas. Nezlobte se na mne, ale den bude mít pořád 24 hodin, z nichž lze 16 jakkoli využít, ať jdete spát v deset, nebo o půlnoci.
Uvědomme si, že rádo vstává opravdu málo lidí. A prostě posuňme náš biorytmus o hodinu napřed. Otevírejme školy na devátou, posuňme směnný provoz, a konečně, hněme o hodinu i s hranicí nočního klidu. Protože, přiznejme si to, kdy jste naposledy šli spát v deset?