Seriál o skvělých myšlenkách, které si získaly takovou popularitu, že lidé začali zneužívat nabízeného – a na sociálních sítích snadno dosažitelného – obecenstva, pokračuje. Dnes se podíváme na facebookovou skupinu Odposlechnuto v Praze, která byla kdysi dávno skvělá.
Ano, internet nabízí prostor kdekomu. Mohou to být začínající filmařští exoti takoví či makoví, lidé posílající přiznání, diskutující na Lameru či malé i větší děti na Ask.fm. Může to být také velká masa lidí uvnitř facebookových skupin. Takovou masu nelze většinou nikterak konkrétně popsat, nejde-li o bydlenky z Mimibazaru nebo fanoušky Michala Kolesy.
Skupina Odposlechnuto v Praze vznikla na facebookové poměry dávno. Jejím cílem je poskytovat prostor zajímavým, absurdním, vtipným či překvapivým konverzacím, které členové skupiny odposlechli od cizích lidí na území stověžaté matičky. Je třeba samozřejmě dávat pozor, protože co připadá většině lidí absurdní a vtipné, může jiné lidi pohoršovat a vyvolávat v nich touhu po napravení všech křivd současného světa. Ano, mluvím o kauze Pankáči & knedlíky.
Nicméně k jádru věci: Považuji za naprosto pozoruhodné, kolika z aktuálních bezmála sedmnácti tisíc lidí dělá problém dodržovat pravidla skupiny, která jsou připnuta jako první příspěvek a samozřejmě umístěna také v sekci „About“. Ba co více, kolika z nich dělá problém pochopit elementární význam slov „odposlechnuto“ a „v Praze“.
Vážení a milí, skupina Odposlechnuto v Praze nevznikla proto, aby poskytovala prostor pro vaše tisíckrát omleté vtipy o vylitém Zemanovi, Bartošové a Vltavě. Nevznikla proto, abyste ostatní informovali o tom, že N(n)ečas skončil. Nevznikla pro recenze restaurací, vtipné hlášky vaší sestry, dokonce ani pro nabídku mourovatých koťátek či pro fotky špatně oblečených lidí v metru. Hradec Králové možná může – vzhledem k tomu, že je z Čerňáku dosažitelnější rychleji než Zličín – vypadat jako předměstí hlavního města, avšak není jím. A tak ani sebelepší historka ze Šimkových sadů neuspěje. Vaše poděkování za přijetí do (otevřené!) skupiny vypadá možná mile, ale po tři sta osmdesáté to vážně zbytek skupiny úplně nebaští.
Nemůžete se divit, že vám to při elementární ignoraci pravidel skupiny dají ostatní sežrat. Je to jako přijít poprvé do maloměstského lokálu plného štagmastů, začít kouřit vanilkový doutníček, lít po ostatních pivo a divit se, že nadávají.
Nemluvím teď samozřejmě o věčných hádkách o tom, zda něco je, či není zajímavé a vtipné. Není na světě člověka, který by se zavděčil lidem všem, a tak razím pravidlo, že pokud příspěvky neporušují elementární pravidla skupiny, měly by zůstat. Lidé svými lajky a komentáři koneckonců „posílají“ zajímavé věci stále na začátek stránky, ty nezajímavé naopak rychle zapadnou. Není tedy třeba, aby lidé jako Tomáš ‚Kaplan‘ Fojtík pod všechny příspěvky, které jim nepřijdou vtipné, psali, že nejsou vtipné. Máme Tomáše rádi, u piva je to dokonalý bavič a dělá skvělé věci (nejen) pro sféru pražských knihomolů, avšak cítíme, že by svůj čas mohl a měl vynaložit i jinak než zbytečnými invektivy v odposlechnuto. Na pivo už s námi asi nepůjde, tak snad ty knížky. Díky!
Vážení a milí členové skupiny Odposlechnuto v Praze – současní i budoucí. Přijdete-li do lokálu, slušný pozdrav si výjimečně nechte spíše pro sebe, kuřte solidní tabák jenom mimo dobu obědů a nelijte pivo po ostatních. Víte, jak to myslím. Výsledkem bude kultivovaná zábava a podklady pro nejlepší diplomovou práci v české sociologické sféře za poslední léta. Protože není lepších scenáristů než lidí okolo vás. A tvůrčí skupiny maminky a tatínka, samozřejmě.