Každý z nás by někde v hloubce chtěl být celebritou. Zpěvákem, co vyprodává arény, hercem, co dostane Oscara, někým, o kom se mluví v Kalendáriu. A bohužel jen málo lidí k tomu má dispozice. Ti, kdo je nemají, si své nedostatky kompenzují jinak.
Na úvod povinný disclaimer: Nikdy jsem neměl sebemenší tendenci omezovat uměleckou tvorbu jakéhokoli člověka. Jsem dalek tomu říkat, že IKEA sklenice naplněná pískem nemůže být vystavena v galerii, bílý čtverec na bílém pozadí mohu považovat za úctyhodný a revoluční výtvarný počin. Nejsem ani hudební snob. Poslouchám všechno v úseku pop – Iggy Pop a punk – Daft Punk.
Jon La Joie dokáže napsat hitovku, která by mohla vést hitparády pár měsíců. Xavier Baumaxa napíše hopec, který nepřekonají ani největší borci z Petržalky. Jejich estetické cítění je jinde, těmto žánrům se vysmějí tím, že vytvoří dílo, které totálně přežene jejich typické vlastnosti. Elmo přetextuje pro vlastní potřeby Sexy and I Know It. Je to poslouchatelné, je to vtipné, je to poctivé a zábavné.
Pak je tu ale druhý protipól. Tím, na kom zademonstruji, co nenávidím na „parodiích“ bude jejich král – Peter Hudlík. Ten se se svým uměním dostal až na Óčko.
Je povinností každého demokrata, věcí elementárního vkusu, zájmem nositelů soudnosti a zastánců kulturnosti říci, že tohle opravdu není parodie. Je to ubohý pokus člověka bez kapky talentu exhibovat na internetu s neposlouchatelným, nevtipným a zcela ohavným hnusem zneužívajícím autorská díla pod záminkou že se jedná o parodii.
Nevadí mi, když si kdosi ze Zlína, Prahy, Uherského Hradiště, Vamberka či Bíliny nahrává videa, kde špatně zpívá, a sdílí je na internetu. Pokud řekne „zpívám rád a s radostí, mrzí mě, pokud jsem někomu otlačil snobská ouška“. Vadí mi ale, když někdo umlčuje kritiky výmluvou, že jde o parodii.
Parodie je něco, co člověk potřebuje. Je-li udělaná dobře, pomáhá nám získat od reality odstup, zasmát se sami sobě, podívat se na svět s nadsázkou. Pokud budeme díla Petera Hudlíka (a mnoha jemu podobných) označovat jako parodie a s pokryteckou tolerancí se tvářit, že jeho tvorbě nelze nic vytknout, protože dal do popisku slovo parodie, bude Hudlíků přibývat. A to nechceme.
Přátelé, žádejme kvalitu. Začněme třeba tím, že politováníhodným videím, která používají slovo parodie jako štít před kritikou, dáme jasně najevo, že o parodii nejde. Třeba tím, že jejich autory nebudeme zvát do televize a rádií.