Umístění klavírů na ulice Prahy i dalších českých měst, které má na svědomí známý kavárník Ondřej Kobza za podpory stovek přispěvatelů, se na první pohled jeví jako bohulibá činnost. Už v době, kdy tato iniciativa teprve vznikala, se však vynořila celá řada argumentů proti. Mezi ty nejčastější patřila pochopitelně obava z vandalismu, která se bohužel na řadě míst ukázala jako pravdivá. Ano, Piána na ulici přinášejí do veřejného prostoru kulturu, bezprostřednost, setkávání generací, sociálních vrstev i hudebních stylů. Zároveň však spoustě lidí znepříjemňují život.
Praha, Františkánská zahrada u Václavského náměstí. Skupina mladých studentů Akademie múzických umění se střídá u pianina v jednom z výklenků obvodové zdi. Dělají radost lidem, kteří posedávají na okolních lavičkách, čtou si, hlídají děti u prolézaček. Hudba linoucí se celou zahradou jim kouzlí úsměvy na tvářích uprostřed prosluněného dne. Možná až surrealistická velkoměstská idyla hodná románů Borise Viana.
Jen o pár stovek metrů dál mezitím demoluje parta opilých bezdomovců pianino umístěné v hale hlavního nádraží. Malátné pokusy o hru jen těžko zakryjí zvěrstva, která se v okolí tak krásného nástroje odehrávají. Prodavačky z okolních obchodů už několik dnů bojují s bolestmi hlavy, které jim způsobují možná zákazníci, možná místy až nepříjemně hlasitá hudba. Na každý pád však platí, že rozruch, který klavír uprostřed hlavního nádraží vyvolává, výrazně převyšuje běžnou hladinu i na takto frekventovaném místě.
Jak tedy projekt Piána na ulici pojmout, aby dělal radost všem a neobtěžoval z dlouhodobého hlediska pokud možno nikoho? Jednou z cest je pravidelné přesouvání klavírů, o kterém již v začátcích mluvil iniciátor akce, Ondřej Kobza. To je věc logisticky a zejména finančně velmi náročná. Na hlavním nádraží se tedy rozjel projekt tzv. pianositterů, což jsou lidé, kteří prodávají propagační předměty iniciativy, čímž vydělávají na svou výplatu a údržbu pian, a zároveň hlídají nástroj před útoky vandalů (a těch, kteří chtějí hrát cokoliv z Amélie).
Vedení nádraží si nakonec hlídání stanovilo jako podmínku, takže by se nemělo stát, že potkáte odemčené piáno bez hlídače. Ani desítky kamer a lidí s dobrými úmysly však nedokázaly zabránit totálnímu (minimálně ve dvou případech úmyslnému) zničení tří ze dvanácti klavírů, které byly do ulic umístěny. A nelze se divit. Nekonečný hluk může ty, kteří tráví dvanáctihodinové směny v bezprostředním okolí pian, dohnat k šíleným činům.
Mnoho lidí nabízí iniciativě piána, která často mnoho desítek let stála v jejich bytech netknutá, za odvoz. Tyto nástroje se následně po dlouhých letech spokojeného života stávají jakýmsi spotřebním materiálem, neboť nevlídné zacházení i klimatické podmínky se na jejich stavu výrazně podepisují. Zažijí zkrátka jednu poslední, sakra dobrou párty. To může paradoxně některým milovníkům hudby, a to i té pouliční, kazit dojem z jinak milého a nápaditého projektu. Není to však chyba nástrojů jako takových. Je to zejména chyba lidí, kteří postrádají úctu k umění. A trochu také těch, kteří nemají pochopení pro problémy těch, kdo bydlí či pracují v okolí pián.
Vandalové, neničte piána a radši napište, co konkrétního vám v tom kterém místě na piánu vadí. Ondro, Piána na ulici miluju, ale je potřeba si reálně připustit racionální argumenty lidí, které klavíry štvou. Pokud se pro obě skupiny podaří – třeba prostřednictvím muziky – najít společnou cestu a respekt, bude se jednat o jeden z největších uměleckých počinů letošního roku. A já si rád koupím lístek do první řady.