Předevčírem jste si mohli přečíst, jak jsme se chystali navštívit letošní Pražský Majáles a co všechno nás sralo na festivalovém informačním servisu, komunikaci s návštěvníky nebo benefitech za nákup vstupenky. Včera jsme majáles navštívili, abychom se s vámi mohli podělit o to, co nás sralo přímo tam. Skrytě jsme doufali, že to bude obrovský průšvih, o němž budeme moct napsat vulgární článek, nahonit si na něm ego a získat hromadu návštěvníků. Bohužel (bohudík) to až takový průser nebyl, takže namísto nadávek a sprostých slov jsme pro vás připravili neméně zajímavý fotoreport! Unikátní fotoreport, v němž uvidíte mnohé, jen ne své oblíbené hvězdy.
Kýžená mapa areálu
Za ty roky, co majáles navštěvujeme, jsme vypozorovali, že ideální čas pro vstup do areálu je zhruba třetí hodina odpolední, kdy má člověk dost času nato, aby si prošel všechny stánky, nasbíral hromadu letáčků a slevových kartiček a stihl se lehce opít do chvíle, kdy se na pódiích začne objevovat něco zajímavého. Pompézní průvod pražských škol přes polovinu města je nápad sice pěkný, ale vyžaduje příliš mnoho sil.
Langoš. Nic víc.
I když organizátoři vyhrožovali několik týdnů předem, že lístky na místě nebudou, nakonec se v předvečer majálesových oslav nechali slyšet, že teda prý nakonec budou. I tak jsme viděli při přesunu Stromovkou několik usměvavých mladíků s cedulí „koupím lístek“, takže těžko říct, jak to s těmi vstupenkami ve skutečnosti bylo.
Jediné ryze odpočinkové místo
První nehezké překvapení se objevilo hned u vstupu. Dříve bylo milým zvykem, že západní část areálu byla věnovaná muzice, zatímco ta východní byla klidovou zónou se stánky vysokých škol, divadelním pódiem a spoustou volného místa k sezení na trávě i mimo ni. K radosti všech se na ni dalo dostat i bez placení. Letos byla situace značně jiná. Svalnatci v uplých trikách návštěvníkům prohmatali genitálie už kousek za „parkovou“ částí Stromovky. Bez prokázání se platnou vstupenkou si nikdo nevysloužil úsměv ani jedné z přítomných hostesek. Dříve klidová zóna byla začleněna do samotného festivalového areálu a místo odpočinku tam návštěvníci mohli nalézt jen hopery v tričkách z „nadměrných velikostí“, jak rytmicky povídají cosi o tom, že maj těžkej život a společnost jim nerozumí. Já jim taky nerozuměl.
Si zabil, brácho!
Velké štěstí i smůlu představovalo pro letošní majáles počasí. Během samotných oslav bylo krásně – ani horko, ani zima. Vše bylo kompenzováno čtvrteční průtrží mračen, která zmáčela celý areál tak, že jeho části až nápadně připomínaly britské Glastonbury.
Rochňáníčko
Náladu to však nikomu nezkazilo a pivo teklo proudem. Pivo. Další ťukání si na čelo. Géčko desítka za tři pětky je sice férová nabídka, avšak již druhým rokem mi nejde do hlavy, dle čeho organizátoři usuzují, že festivalový návštěvník prahne po pestré nabídce piv, byť od jednoho pivovaru. Kromě desítky se vedle točila i jedenáctka, o kus vedle Prazdroj a sem tam se objevil i Birrel. Do toho obsluha u výčepů návštěvníkům ochotně podávala i nové gambrinusácké radlery, které cestou ze supermarketu podražily z patnácti korun na rovných čtyřicet. Ve výsledku to znamenalo jediné – kolem deváté desáté večer stejně měli na každém stanovišti jenom jeden pivní druh a přiopilí návštěvníci se divili, proč po nich ta slečna za stolem chce pětatřicet, když si přece objednali desítku.
Dejte si!
Ve chvíli, kdy zdatný pijan vyprázdnil již tři kelímky, musel začít řešit, jak vyprázdnit sebe. Situace z roku 2010, kdy se na záchody stály delší fronty než na langoše, se naštěstí neopakovala, přesto mi nebylo jasné, z jakého důvodu byly pouze tři toaletové zóny (z celkového počtu pěti nebo šesti) vybaveny pisoáry. Jakožto hrdý majitel penisu si rád užívám toho luxusu, že se můžu vyprázdnit zcela bezkontaktně, takže jsem se zdráhal navštěvovat klasické budky a místo toho jsem musel pobíhat po areálu a hledat mušle. Nebo alespoň špatně střežený plot.
Jasné označení, že pisoáry jsou pouze pro pány! Kdyby náhodou.
Obdobně to bylo i s hygienickým zázemím v podobě přenosných umyvadel, v nichž voda došla cca ve čtyři hodiny. O doplnění se nestaral nikdo. Ale co, trocha čuňáren k festivalům patří.
Trocha zručnosti a drzosti uspoří až 400 Kč na vstupném!
Ten, kdo se chtěl kromě hudby věnovat i hokeji (prý jsme vyhráli 2:0!), neměl tak pěknou možnost jako minule, kdy se zápas naší reprezentace promítal na velkoplošné obrazovce. Letos si hokej vzala na starost VŠE zóna (která byla stejně jako zóny ostatních vysokých škol vmíchána mezi stánky s klobásami a pivem), která mu vyčlenila celé dvě LCD televize!
Koutek pro hokejové fanoušky
Oproti loňským ročníkům byl zcela potlačen doprovodný program. Mezi pódii nepřebíhal žádný moderátor zvučného jména, jakým byl loni Tomáš Matonoha, a dokonce se ke mně do této chvíle ani nedoneslo, kdo byl zvolen králem majálesu (a ani se mi nepodařilo odevzdat hlasovací lístek; holky se letos málo snažily) či jaká slečna získala titul Miss majálesu. Jediný, koho jsem zaslechl, byl kandidát na krále reprezentující VŠCHT, který na mě z pódia hulákal, ať volím pravdu a rum. A popravdě, hned na to jsem si šel dát panáka rumu.
THIS is ART!
Ale hudba hrála a nám bylo fajn. Co na tom, že asi čtyřikrát (na různých pódiích!) nestačil agregát generovat dostatečné množství elektrického proudu, což mělo za následek několik vteřin až minut bez zvuku. Takové věci by se dít neměly, ale Helenka Vondráčková taky furt zpívá, i když jí to každý rozmlouvá…
Na majálesu panovala přátelská atmosféra
Největší hvězdy večera představovaly zároveň i největší zklamání. Kluci z Nightwork se tváří jako ohromní sympaťáci, jejich vystoupení má svůj styl, ale vesměs jsou naprosto nesnesitelní! Každé písničce předcházelo tříminutové halekání Vojty Dyka ve stylu „Ahoj, Praho!“ a „Jste tady ještě?!“ , každou písničku, kterou nikdo neznal odehráli tak, že jim nebylo rozumět ani slovo, a každou svoji hitovku zmrvili takovým způsobem, že musely být znechuceny i skalní fanynky. Globální oteplování („Já jsem géééj…“) roztažené do deseti minut sice krásně zaplnilo díru v jejich repertoáru, ale vzhledem k tomu, že zcela neočekávatelně měnili během písničky rytmus, tempo a někdy i žánr, si s nimi publikum moc nezazpívalo…
Jedinečný záběr nahého Vojty Dyka!
Nevydrželi jsme. Museli jsme odejít ještě před polovinou. Davy se k nám přidávaly, aby mohly naplnit tramvaje na výstavišti k prasknutí.
Tyto nohy utíkaly před Nightwork
Ale jinak jsme se skvěle bavili a příští rok přijdeme znova!
Organizátoři, nepodceňte příště přípravu, nechte nás kde odpočívat, informujte nás, neládujte nás tolika druhy piv, dejte nám jasně vědět, kolik bude lístků, nesnažte se z majálesu udělat Rock for People… Vojto Dyku, mlč!