Zkoušeli jste někdy okolo poledne slušně pozdravit své okolí slovy „Dobré ráno“? Já jo, protože kolem poledne, i když už jsem nějakou dobu vzhůru, větší část mého mozku stále pospává a ta menší část se zabývá otázkou, proč vlastně nespí taky. Pokud jste to tedy zkusili i vy, tušíte, že se skoro vždycky najde někdo, kdo se na vás mírně pohrdlivě zadívá a řekne: „Ráno?“
Už od školky vím, že správní, slušní, pracovití a po všech stránkách sluníčkoví lidé vstávají brzy, aby toho přes den hodně stihli, a ti, kdo vstávají pozdě, jsou lemry a nemají budoucnost a měli by se za sebe stydět.
Dost dlouho mi tahle poučka nešla dohromady s očividným faktem, že jsem šprtka, a že si tedy ty hrozné odsudky nezasloužím – alespoň tedy za pozdní vstávání ne.
Ivánku náš, copak děláš? Děti jdou do školy, tys ještě v posteli. Na nic nedbáš, na nic nedbáš. Foto: Tony Alter
Lidé, kteří razí přísloví, že ranní ptáče dál doskáče, a propagátoři písní jako Ivánku náš patrně vůbec netuší, že existují i denní doby jako je půlnoc, kdy se dá většina povinností zvládat stejně dobře jako ráno.
Chtěla bych tahle radostná ranní ptáčátka vidět, jak si ve dvě ráno šťastně pročítají poznámky o veřejnoprávních médiích. My sovy jsme ale mnohem tolerantnější a (skoro) nikdy se nad nikým neofrňujeme, jen proto, že chodí spát před jedenáctou. A opravdu jen málokdy na takové lidi vymýšlíme hanlivé písničky.
Milá ranní ptáčata, jste-li tu, přestaňte se tvářit tak pohrdavě na sovy, není k tomu žádný důvod. Jinak se jednoho dne naštvou, a zatímco budete pěkně v noci pochrupovat, nakreslí vám něco sprostého na obličej.