Těstoviny s roztodivnými omáčkami (čti kečupem) patří mezi oblíbenou stravu většiny vysokoškoláků a ani já se jim občas (dobrovolně) nevyhnu. Mám ale za to, že těstoviny ze všech nejtěstovinější, špagety, jsou příčinou minimálně 83 % případů obezity ve střední a východní Evropě.
Nevím jak vy, ale já tu špagetovou matematiku prostě ani po skoro pětadvaceti letech života vůbec nedávám. Jakž takž jsem se naučil, že jedna „moje“ porce běžných těstovin (penne, fusilli) jsou dvě úplně plné hrsti v syrovém stavu, jednu dobu naše domácnost dokonce disponovala měrkou na syrové špagety, ale jakákoliv snaha nepřežrat se nakonec stejně skončí v nepěkné psychologické pasti, kterou bych vám rád popsal.
Je toho hrozně málo, žejo?! Foto: Yusuke Kawasaki
Člověk většinou nechce vařit jednu porci omáčky a je od přírody bytostí línou, takže si radši uvaří těstoviny dopředu. A tak skončím vždy zoufale nad plným hrncem uvařených špaget a postupně je transportuji do hlubokého talíře.
Obvykle si při tom zvládnu popálit ruku, jak je držím, aby mi nespadly z vidličky, přehodím tam jeden chumel, druhý chumel, a teď přichází ta nejdůležitější část: Hmmm, ono to ale v tom talíři vypadá, že je toho hrozně málo… Pětadvacet let si týden co týden říkám v hlavě tuhle větu, přihodím tam ještě trošku a vždycky se po dojedení své megaporce proklínám, že až toho bude příště v talíři vypadat málo, tak tam nepřidám víc, ale radši si půjdu přidat později… Ach bože, já si tak lžu.
Věřím, že nejsem jediný na celém světě, kterému vždy připadá, že je špaget v talíři málo (podělte se o své zkušenosti v komentářích, prosím!), takže snažně prosím výrobce všemožných loupačů na kiwi, odstřelovačů šlupek z banánů a odšťavňovačů rybízu, aby nabídli řešení i pro tento zásadní psychologický problém jedenadvacátého století. Obezitologové jim jistě poděkují – a MY s nimi!