Češi jsou docela podivný národ. Považují za národní pochoutku kus eidamu v trojobalu a bojují za to, aby se mléčné pomazánce mohlo říkat máslo. Budiž. Přejme jim to. Tedy, přejme nám to. Já nám to tedy rozhodně přeji. Ale co nám každopádně nepřeji, je před několika lety ukradená staročeská pochoutka trdelník.
Trdelník pochází odněkud z Transylvánie, kde se původně používal patrně k systematické eliminaci upírů (kteří umírali na diabetes). V 18. století jej přitáhl do slovenské Skalice jakýsi Maďar, kde ho začal produkovat ve velkém. Nijak zvlášť se neujal. Svědčí o tom fakt, že až do počátku dalšího tisíciletí po něm neštěkl ani pes.
Avšak v roce 2004 dočetli skaličtí místní kroniku, rozhodli se, že obnoví dávno zapomenutou tradici, a založili občanské sdružení. Tomu se podařilo v roce 2007 uhádat chráněné zeměpisné označení Skalický trdelník. Slováci žili šťastně a spokojeně až do smrti.
Vlastně ne! Podnikaví Češi si slovenského cukrářského triumfu všimli a rozhodli se ho náležitě využít. „Přátelé, slyšeli jste už, že Slováci mají svůj trdelník? My sice nevíme, co to je, ale slibujeme, že jim ještě ukážeme, že je překonáme, že budeme mít vlastní trdelník. A minimálně v jednom stánku na každých trzích. Ne! Minimálně ve třech!“ pravil praotec Trdlo na Cukrové hoře. A jak slíbil, tak učinil.
Máme rouru neštěstí pro každého! Za pade. Foto: Jorge González
Od té chvíle naleznete trdelník na každém rohu. Kus těsta posypaný skořicovým cukrem (snad první věc se skořicí, která nechutná božsky, ba naopak, chutná naprosto odporně) za 50 korun prodává na jednom náměstí často tolik stánků, že je nezvládnete napočítat na prstech jedné ruky. Tak můžete obcházet jeden po druhém, ochutnávat, porovnávat a nakonec se jít vyzvracet k nejbližšímu kanálu.
Samozřejmě, trdelník je lepší, když je staročeský, dýchá pak z něho takové to kouzlo zatuchlosti, cítíte? Právě proto vám trdelník připravují brigádníci oblečení jako z vánočních pohádek. V látkovém stánku, z něhož je vidět kus historie na pět set metrů. Romantika. Ne. Vlastně pěknej kýč a hnus. Tak!
Vážení prodejci pečiva s neroztomile dementním názvem, netvařte se, že prodáváte něco staročeského, když o tom Češi před 21. stoletím ani netušili. A zkuste se zamyslet nad tím, jestli jsou tři stánky s trdelníkem na 200 čtverečních metrech opravdu potřebné. Takoví jako já, kteří se mezi tím skořicovým cukrem snaží najít stánek s langošem, jsou pak dost naštvaní.