Neumím kreslit. A kdybych měla spočítat, kolikrát v životě jsem na toto prohlášení získala jinou odpověď než: „Já taky ne,“ vystačila bych si i se svými počtářskými schopnostmi.
Poměrně zásadní kus života jsem umění kreslit přičítala nedůvěryhodným šarlatánům, kteří asi mají nějaký lepší model rukou, než jaký vlastním já. Učitelky výtvarné výchovy na základní škole se tak přinejmenším vždycky tvářily.
Do tohoto odstavce si můžete dosadit vlastní traumatickou zkušenost. Moje je taková: „Nakreslete mi obrázek – měl by vypadat tak a tak – přestaňte po sobě házet ten chleba.“ Obrázek bylo rozumné nejprve nakreslit tužkou, pak jej odnést učitelce, aby ho od základů předělala dle vlastních představ, a pak už to celé stačilo jen vybarvit pomocí vodovek.
Díky, paní učitelko Tláskalová, od základní školy jsem na kreslicí potřeby ani nesáhla
Duševně silnější jedinci se samozřejmě mohli rozhodnout, že si do výtvorů zasahovat nenechají, ale na tyhle mé nezlomné spolužáky pak z vysvědčení mávaly dvojky a trojky. Z výtvarné výchovy. Většina z nás tak v sobě potřebné množství věrnosti vlastní integritě nenašla. Mimo jiné asi i proto, že po několika letech usilovné práce se učitelkám skutečně podařilo nás o naší neschopnosti přesvědčit.
Nikdy jsem nepřišla na to, proč nám učitelky neprozradily, že umění kreslit není v nějakých nadlidsky šikovných rukách, ale v obyčejné schopnosti dobře se dívat kolem sebe, díky které člověk po nějaké době prostě pochopí všechny ty tríčky s perspektivou a podobně.
Závěrečná prosba tedy patří většině učitelek výtvarné výchovy na základních školách: Necpěte svým žákům svoje představy, nechte je, ať na ty tajemné věcičky v kreslení zkusí přijít sami a nenuťte další a další studenty, aby se jim při slově tempera zvedal žaludek. Většina z vás má už tak na svědomí přibližně stejné množství zmařených talentů jako Stalin, tak mě moc neštvěte.