Dnes jsem se rozhodl takříkajíc „fušovat do řemesla“ lidem, které většina společnosti považuje za takové to nutné zlo. Právníkům. A také všem samozvaným ochráncům práv autorů, kteří chrání spíše práva svá. A hlavně své peníze. Jestli mi totiž něco neskutečně vadí, tak je to vykřikování v hlavních zprávách televize Nova, kterak lidi nechodí do kina a stahují si (legálně!) filmy a vystavují je (nelegálně) na internetu a způsobují tolik a tolik milionů ušlého zisku.
Vezměme si klasickou modelovou situaci. Švarný jinoch vyrazí do kina se svou ruční kamerou, nahraje rozostřený, roztřesený záznam s příšerným zvukem, polovinou plátna mimo záběr, zato však s minimálně dvěma hlavami v něm. V ideálním světě vedle něj pak bude z jedné strany sedět pán v letech s chronickou bronchitidou a z druhé strany šestileté dítě, jehož jedinou zábavou jsou nekonečně se opakující otázky typu „Maminko, a proč…“
A pověsí takový záznam (camrip) někam na internet. No jéje! Studia vyčkávají (protože kdyby se snažila o smazání souboru ihned, nevznikl by ten magický ušlý zisk) a počet stažení vesele přibývá. A jakmile spadne klec a majitelé práv k distribuci či filmaři začnou honit uploadera po všech čertech, ohánějí se svou nejoblíbenější, magickou rovnicí:
Ušlý zisk = počet stažení filmu * cena nejdražšího lístku do kina
Na první pohled logické, že? Má to jisté nuance. Jednak většina lidí, kteří stahují, jsou lidé mladí a studující, takže by šli do kina se studentskou slevou. Zadruhé, podobná většina, pokud to nevěděla již při pohledu na screenshoty z videa, ihned po zapnutí zjistí, že se na něco tak příšerně nekvalitního koukat nechce. A zatřetí – a to je samozřejmě to nejdůležitější – to, že si divák stáhne film na internetu v žádném případě neimplikuje to, že by na něj šel do kina. Ne. Nikdy. Prostě ne. Chápete to, velkopáni filmoví?
Třešničkou na dortu je výpočet ušlého zisku u způsobů stahování, kde nelze přesně zjistit, kolik lidí si soubor stáhlo. Do rovnice je pak místo počtu stažení vkládán počet zobrazení stránky, která ke stažení souboru směřovala. #@*&$% !!!
Jak vidí filmoví distributoři sami sebe.
„Za ušlý zisk je považována majetková újma, která spočívá v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události (porušení povinnosti za závazkového vztahu) k rozmnožení majetkových hodnot, které by se mohlo očekávat v případě pravidelného běhu věcí.“
Já tedy rozhodně nejsem a nikdy nebudu právník (a je dost pravděpodobné, že mi mou interpretaci někdo v komentářích hezky vytmaví). Ale vážně vám případá formulace „v případě pravidelného běhu věcí“ jako stav, kdy vyrazí půl milionu lidí na béčkovou českou komedii ze života (© Jan Hřebejk, Jiří Vejdělek) či céčkový americký akční film do kina? Seriously?
Jak vidí filmoví distributoři peněženky filmových fandů.
A tak všechny ty veliké zlé korporace dále vynakládají statisíce na právníky, kteří jim pomáhají chytat zlé piráty, místo aby věnovaly své prostředky a čas zkoumání toho, jak vložit obsah do rukou těch, kteří za filmy, hudbu, knihy či mobilní aplikace platit chtějí a budou, pokud to bude jednoduché. Počty předplatitelů služby Netflix (neomezené filmy a seriály za 8 dolarů v USA) či stažení aplikací na Google Play jsou jasným důkazem, že to jde i jinak.
Nepočítejte ušlý zisk podle z prstu vycucaného vzorce. Nikdo vás nebere vážně. Nahánění patnáctiletých pirátů a stamilionové pokuty jsou pro smích skoro všem (snad kromě těch patnáctiletých pirátů a jejich rodičů). Radši se zamyslete, jak udělat z vašeho neexistujícího ušlého zisku zisk existující – skutečný.