Strašně rád bych žil ve světě, ve kterém bych mohl tvrdit, že nosím oblečení velikosti L, kalhoty s velikostí v pase 36 a boty číslo 45. Namísto toho, když už se někdo zeptá, musím v rámci pravdomluvnosti nahlásit, že se u běžného oblečení pohybuji někde mezi M až XL, kalhoty kupuji většinou o velikosti 36, ale někdy mi je líp v 34, a nosím boty číslo 45, ale mám doma i 47, které mi jsou docela těsné.
Ačkoliv nakupuji oblečení celkem rád, do kabinky si vždy musím vzít několik velikosti stejného kusu, případně pro exemplář o číslo větší/menší posílat svůj doprovod. Vybírat si oblečení rovnou u stojanu podle velikosti je prakticky nemožné, nemluvě o nákupu trik, svetrů, trenýrek a bůhví čeho ještě přes internet.
Ale na to, jestli vám to triko sluší, se maminky neptejte, té byste se líbili i v pytli od brambor. Pokud ovšem nejste hnusní.
Ačkoliv existuje spousta standardů a následných tabulek s velikostmi oblečení, žádný řetězec se jimi příliš netrápí. Drtivá většina z nich svým zákazníkům podkuřuje, takže se do emkových triček vleze i kdejaká boubelka a oblečení XXL a větší u těchto značek prakticky nenaleznete. Dalších pár je tak nějak poctivých, ale najdou se i takové obchody (z nějakého důvodu převážně španělské, jako je Bershka nebo Pull And Bear), ve kterých propadám panice, protože se často uspokojivě nenavleču ani do těch největších velikostí.
Ačkoliv jsem pravděpodobně urostlejší než běžný španělský kluk a ačkoliv mi to, že mi padnou malé velikosti v H&M, vlastně lichotí, je to všechno jedna velká pruda. Courání po obchodech kvůli tomu trvá mnohem déle, než je nezbytně nutné. Ale to je asi účel, co?
Evropská unie, zasáhni! Vedle celkem často bizarních kvót a povinně dodržovaných standardů na tvar a velikost ledasčeho by se povinnost uvádět SKUTEČNOU standardizovanou velikost oblečení jevila jako dar z nebes.