Autorem tohoto článku je Tomáš Jáchym.
Je pravda, že existenci charity vnímám jako výčitku špatnému hospodaření státu, ale i matka Tereza by musela v rakvi rotovat jak na soustruhu, kdyby věděla, co se děje před Baumaxem…
“Přispějete, pane, na děti v kojeneckých ústavech.“
„Proč?“
„Protože vy nevíte jaké to je, vy máte oba rodiče.“
Pominu nevhodnost, se kterou se osoby dožadují sociální spravedlnosti, a přistoupím k počtům, kde se ctím jistější: Tedy magnetka byla za 40 korun – tomu rozumím u chráněných dílen, kde se cílová skupina podílí na výrobku jako na hladové zdi. Proč nemůže být sbírka bez výdajů na upomínkové předměty? (Trochu ironie, že možná právě tento magnetek je dílem šikovných indočínských dětských ruček.) Jsme vážně tak omezený národ, že i za přispění chceme něco dostat zpět, abychom se necítili okradeni, nebo si to vážně někdo dává na ledničku a kdykoli jde kolem, řekne si: „zachránil jsem kojeňák“?
Jedna věc je jistá: Výroba takového předmětu ubere nemalou část peněz z příspěvku. Děsivá věc č.2: Internet se hemží nabídkami práce na prodej pro charitu. Výdělek je za každou prodanou magnetku (že by důvod, proč se jen nehází drobáky do kasičky?) a v našem konkrétním případě to je 15 korun (neboli 37,5%). Kolik z daru se tedy dostane dětem? Jistě ne více než 40%.
A proč vůbec vybírat peníze na novorozence, které nikdo nechce? V ČR jich máme skoro nejvíce (na počet obyvatel) z EU. Co s nimi? Věřím své vládě, a proto respektuji její rozhodnutí živit je ze státní pokladny až do jejich osmnácti let a pak je poslat do ulic. Ale někde v koutku hlavy mi vrtá nevysvětlená otázka: Proč, když již roku 2010 bylo přes 1000 registrovaných homosexuálních párů (přes 60% muži), není stále možnost adopce pro tuto skupinu? Ušetřilo by to státu a pomohlo by to ke spokojenějšímu životu homosexuálních rodin (a rodina je základ státu, že).
Zřejmě bude jednou objevena strašná choroba, kterou budou homosexuálové přenášet výchovou na děti. Pak budu blahořečit, že nikdo nesmýšlel stejně kacířsky jako já…