Autorem tohoto textu je Dan Cvejn.
Tenhle příběh začíná banálně. Po šestnáctihodinové šichtě se mi dostavila chuť zajít si „na jedno“ a řešit chvilku něco jiného, než co je mým denním a chlebem. Kamarádi se na mě vesměs vykašlali, a tak nezbylo než do mé oblíbené hospůdky čtvrté cenové skupiny umístěné tak akorát mezi mým pracovištěm a bydlištěm, však se tam někdo najde.
Přisednu ke stolu, kde sedí podle všeho známí mých známých, někteří se dušují, že jsme spolu již pili a že jsme odvěcí přátelé. S prvním pivem se dostavuje potřebná relaxace a zdánlivě není nic, co by mohlo narušit úžasný večer. Pak to ale přijde.
Začne se mluvit o politice, a protože jsou všichni u stolu politicky zběhlí, anžto několikrát denně navštěvují novinky.cz, téma je to nosné. Někdy mezi koncem prvního a začátkem druhého piva se dozvídám, že jsem naivní v myšlence, že s vyznavači islámu lze v Evropě mírumilovně žít. Bylo mi rázně vysvětleno, že jsem u Josefa, tady, že si na žádnou politickou korektnost nehrajeme a budeme tedy silně nekorektní.
Jak ubývalo druhé pivo, tak jsem s nimi souhlasil. Přednesl jsem podle svého zcela nekorektní myšlenku, že moje vnoučata vůbec nebudou chápat, co já vidím tak divného na tom, že Ali od vedle, který s nimi hraje virtuální hry na něčem, co se zdaleka nepodobá dnešnímu iPadu, je adoptovaný homosexuálním párem muslimů, protože ho jeho patrně východoasijská biologická matka odložila jako novorozeně do babyboxu. Bylo mi řečeno, že tato myšlenka je příliš korektní a konformistická.
S třetím pivem jsem se rozhodl nebrat si tedy servítky a říci ano, mělo by svůj půvab přihlásit se k evropským křesťanským tradicím. A v duchu jich (konkrétně těch křižáckých) bych navrhoval konečné řešení palestinské otázky tím, že křesťanská civilizace vysídlí pod pohrůžkou jaderného útoku obyvatelstvo dnešního Izraele a Palestiny do afghánských hor (ať si tam pasou karákulské ovce) a osídlí Palestinu přesvědčenými křesťany, protože, i když tam nikdy nijak většinově nežili, Bůh jim určitě vybral tuhle zemi, jako zemi zaslíbenou a ne nějakým nekulturním židovským a muslimským barbarům. Proč by jim tam jinak posílal mesiáše? A vůbec, upalování hříšníků na náměstích mělo jistě taky svůj půvab, když někoho trápila stará, šlo jí jednoduše obvinit z čarodějnictví a desátky byly jen 10% daň, kde bychom s takovou dneska byli. Stal jsem se miláčkem davu.
Zahrát si občas na Patra Hájka je povznášející. Foto: Wiki Commons
Povzbuzen svými nekorektními úspěchy, začal jsem vyprávět o zakázaných evangeliích. O tom, že podle jednoho z nich se Ježíš se vlastně nenarodil v Palestině, ale v Habeši a byl černoch a nosil dredy. Jeho matka Marie ho zplodila jako levobočka s núbijským králem (kteří tehdy technicky vzato byli bohové, tudíž nijak to neruší hypotézu o synu božím). Dokazoval jsem tím přirozenou nadřazenost černé rasy nad bílou, která, protože je porušovaná, způsobuje všechno zlo na světě. Zaplať pánbůh za Obamu. Poté, co jsem si objednal čtvrté pivo, byla moje obliba silně redukovaná.
Rozhodl jsem se pokračovat jiným „zakázaným evangeliem“, které tvrdí, že Ježíš své apoštoly učil a zahrnoval fyzickou láskou. Vrátil jsem se k tradičnímu předkřesťanskému evropskému pojetí lásky, které nás učí, že žena by měla být doma a starat se o děti, které s ní muž milostivě zplodí. A dospělý muž by se měl věnovat opravdové lásce k asi čtrnáctiletému chlapci, kterého učí a občas pomiluje (fyzicky). Rozvíjel jsem tuto nekorektní teorii směrem, ve kterém prakořeny sporu křesťanství a islámu (a tedy evropské a asijské civilizace) jsou jednoznačně v tom, že křesťanství (evropská kultura) je náboženství čistě bisexuální a islám (asijská kultura) barbarsky heterosexuální. Asi jsem to trochu přehnal. Někteří účastníci diskuse po mě začali prskat pivo.
Už jsem ani nestihl nastínit středověkou myšlenku o tom, že Romové jsou vlastně boží lid, který kočuje po světě s poselstvím testovat naši křesťanskou lásku a víru a ukazovat nám naše hříchy, a protože je dostatečně neuctíváme a žijeme v hříchu, oni nám naše hříchy vracejí stonásobně, neboť jsem byl vyzván na pěstní souboj. K fyzické konfrontaci nedošlo pouze proto, že jsem byl jakžtakž schopen vysvětlit, že vše výše zmíněné byl vlastně jen vtip, že došlo k nepochopení mého smyslu pro humor.
Neřekl jsem, že jsem testoval ty, kteří nadávají na politickou korektnost, kam až sahají hranice jejich politické nekorektnosti, evidentně jsem v jistém okamžiku začal být nesnesitelně politicky nekorektní i pro ně.
Opravdový šok mě pak potkal s ranní kocovinou, kdy se mi v odlesku nekorektních debat předchozího večera zjevil tento příspěvek o protikorupčním spotu, jenž je údajně rasistický. Proč? Protože je tam černoch? Protože mluví česky? Protože upozorňuje na to, že v ČR je větší podíl korupce než v Botswaně? Tyto dva extrémní zážitky spojené mě donutili přemýšlet. Opravdu neumíme najít rozumnou míru? Umíme být pouze pochybně nekorektní (ale přitom citliví k nekorektnosti vedené jiným směrem, než je nám pohodlné) nebo naopak pouze hyperkorektní, paranoidně vidící rasismus i ve faktu, že existují černoši, židi nebo arabové? To je opravdu tak ofenzivní, že v Botswaně je vedro, že se najdou arabové, co jezdí na velbloudu?
Jistá míra politické korektnosti je nutná. Každý má své hranice, za kterými se cítí uražen, zahnán do kouta a nepohodlný. To, že budeme tyto hranice porušovat u skupin obyvatel, které se nám nelíbí a budeme si naopak své hranice úzkostlivě hájit, k ničemu dobrému nepovede. Naopak korektní vyjadřování je jistým výrazem úcty k druhé straně postavené na reciprocitě. Pokud se ovšem staneme hyperkorektními, vlastně tím uznáme, jak je pro nás těžké respektovat druhé. To, že se někdo narodil v Botswaně a je černoch, že je gay, žena nebo hinduista je prostě fakt, ne rasizmus, xenofobie nebo šovinismus. To, že se s těmito fakty nedokážeme smířit, tak je buď kritizujeme, nebo předstíráme, že neexistují, je rasizmus. Buďme tedy rozumní a korektní, ale s mírou.