Téměř denně pracuji s texty, které napsali jiní lidé. Mám za úkol je přepsat do podoby, která bude reprezentativní, gramaticky a stylisticky přijatelná, a konečně i srozumitelná. Je to hezké povolání, baví mě a nemám si vůbec na co stěžovat. Je tu ale jedno gigantické „jenže“.
Jak je možné, že vůbec kdejaká firma potřebuje člověka, který umí psát – nebojím se říci, že umím psát, nejsem rozhodně hvězda, ale moje věty alespoň mají sloveso. Většinou. Proč lidé, kteří mají maturitu a většinou i vysokoškolský titul, neumí napsat srozumitelný dopis? Protože strávili dobu vzdělávání opisováním úvah z internetu, vymýšlením nesmyslných líčení a když kdysi ve čtvrťáku zjistili, že nedokáží napsat fejeton, rezignovali na snahu o tvorbu textů úplně.
Systém, kterým se v Česku vyučuje psaní, je tragický. V rámci hledání informací k dnešnímu článku jsem si pročetl několikero školních vzdělávacích plánů a shledal jsem, že tolik toužíme po nových Nerudech a Jiráscích, až jsme přišli o kontakt s realitou.
Student se v den maturity ve školní lavici zpravidla musel potýkat s vypravováním, líčením děje, popisem, líčením, charakteristikou, úvahou, dopisem, popisem pracovního postupu, reportáží, fejetonem, proslovem, referátem, zprávou a oznámením.
Zamyslete se, milí čtenáři, kolikrát v životě jste po opuštění školy psali líčení. Jak často vás napadne, že někomu v dopise napíšete vypravování nebo charakteristiku vašeho nejlepšího kamaráda? Pravděpodobně méně než dvakrát za život. A teď přiznejte, jak velký problém vám dělá zformulovat motivační dopis, hledáte-li práci. Nakonec, udělat si parádní sívíčko taky není jednoduché.
Netvrdím, že člověk se má ve škole učit jenom to, co v praxi využije. Tento přehnaně pragmatický přístup jsem koneckonců nedávno kritizoval. Je ale nesmysl hustit do lidí, jak se píše charakteristika člověka. Zdravě myslící člověk toto zvládne intuitivně a přirozeně – jediné, co s ním osm let výuky slohu udělá, je zaplevelení slovníku hromadou klišé a idiotských schémat.
Pojďme si tu pravdu natvrdo říct – text nemá vždy mít nutně úvod, stať a závěr. Popis pracovního postupu by neměl mít ani jedno, zpráva bez závěru je stokrát lepší, než je-li zakončena půvabným blábolem ve smyslu „na to, jak volby dopadnou, si však musíme počkat až do soboty.“ Užití bohaté slovní zásoby je super, manifestovat tuto vaši vlastnost tam, kdež není žádoucí a působí tam kontraproduktivně, najmě v odborných popisech, jest zhůvěřilost.
Chlapec dostane jedničku. Má dobře osnovu.
Kapitolu samu pro sebe tvoří úvahy. Dobře to vystihla jistá slečna nedávno v tramvaji. Řekla: „Na začátku dáš otázku, na konci odpovíš a mezi to dáš nějaký bláboly.“ Jasně – smyslem úvahy je naučit mladého člověka přemýšlet, argumentovat a argumenty někomu sdělit. Ale – opravdu dítě přemýšlí nad tématy jako „výhody a nevýhody života na venkově“ nebo „vztah člověka k ostatním začíná vztahy v rodině“?
Tato témata, která psala ve škole má sestra, psal jsem je já a nyní je píše moje sestřenice v úplně jiné škole, nedonutí člověka myslet. Přinutí ho jen napsat to, co se očekává (na venkově je zdravo, město je pohodlnější, rodina je důležitá). V úvodu položí otázku, kterou vlastně položil už učitel, v závěru napíše daná shora uvedená klišé a mezi to dá nějaký bláboly.
Vrcholem absurdity je výuka publicistických žánrů. Napsat reportáž trvá týdny. Musíte jít do terénu, ptát se lidí, hledat nosný příběh, podbarvit to emocemi… pokud na toto máte v osmnácti čas, chuť a schopnosti, jste bozi. O fejetonu ani nemluvím, že ten potřebuje nadhled a zkušenosti získané s věkem, nemá smysl vysvětlovat. Pro doplnění – pokud vás také učí, že „oznámení“ je zpráva o něčem, co se stane, je to blbost. Text „Obama přijede do Prahy“ může být klíďo píďo zpráva.
V editoru se mi tento text překlopil na druhou stránku, takže pojďme ke stručnosti. To, že chceme, aby student používal květnatá souvětí plná hezkých, ideálně lehoulilince knižních slov, je na zabití. B. Pascal zakončil svůj dopis geniální větou: „Omlouvám se, že je můj dopis tak dlouhý, neměl jsem čas napsat kratší.“ Psát výstižně, stručně a poutavě je lepší a důležitější, než používat zbytečná, chtělo by se říct až redundantní bezobsažná a vyprázdněná slova.
Jasně, můžete argumentovat, že slohy rozvíjí myšlení, obohacují slovní zásobu a konečně si při nich student vyzkouší psát nejrůznější žánry. Slohy, tak jak se učí, myšlení nerozvíjí – nutí vás vyjadřovat se nepřirozeně a myslet schematicky. Slovní zásobu neobohatí psaní, ale čtení. A to, že se student zkusí psát různé žánry? Nenaučí – dozví se spoustu lží o publicistice, začne používat jedinou kompozici u vypravování a nakonec ho vyhodí od maturity, protože napsal zprávu o tom, co se stane v budoucnu.
Přátelé, studenti, učitelé, úředníci, pane ministře. Sloh, tak jak je vyučován dnes, ničí schopnost lidí psát. Učí spousty zlozvyků a nesmyslů, zanedbává to, co je důležité. Pojďme učit děti to, co využijí – místo popisu oblíbeného místa (Opravdu má dvanáctileté dítě oblíbené místo? Já ho neměl.) ho naučme popsat kolo, které chce prodat. Místo charakteristiky maminky ho naučme psát motivační dopis. A na publicistické žánry ho nechme počkat, dokud nevyroste. A pro ty děti, které prostě umělecké žánry psát chtějí, připravme volitelné kurzy tvůrčího psaní.
P. S. Ano, vím, že dnešní článek má úvod, stať a závěr. Není to vždy zákonitě špatná kompozice, ale dává smysl jenom někdy.