Varování: Následující řádky jsou intimní zpovědí člověka, kterému první rok jeho single života připadá jako něco, co by vydalo na céčkovou humoristickou knihu, kterou by někdo za mrzký peníz adaptoval na celovečerní film pro nedělní večer v koprodukci TV Pohoda.
Jasně, ani náhodou nejsem ideální chlap a Exupéryho myšlenky o dětech a dospělých si vykládám poněkud rázně. Obdivuju, jak se s pravidelnou frekvencí objevuje čisté oblečení v mém šatníku a boží jídlo na stole i v ledničce, minimálně jednou týdně strávím odpoledne s gamepadem v ruce, mám maličko pupek.
A nikdy mě nepřestanou fascinovat ženy.
Tedy – co si budeme povídat – můžeme jim ještě pořád radši říkat děvčata. Děvčata ve věku okolo dvaceti let mají poměrně svérázná specifika. Polovina z nich ve čtrnácti začala chodit s největším fešákem široko daleko, a buď s ním pořád jsou (a tváří se, že tomu tak bude na věky, přestože vědí, že se ve třiceti minimálně jeden z partnerů rozhodne, že přišel čas užívat si života), nebo se před pár měsíci rozešli, ale „je to složitý“ (čti: pořád spolu spí; budiž jim přáno).
Což chtě nechtě resultuje v to, že téměř každé děvče po dvacítce má někoho, řekněme takový mužský ekvivalent femme fatale, za kým poběží, jen co pískne, a v zásadě nezáleží, jestli je to bejvalej, Jirka Mádl nebo láska ze školky. O existenci podobné osoby se obvykle dozvíte až v okamžiku, kdy zavětřila nebezpečí, zapískala a odpískala vaši potenciální milostnou zápletku.
O těchto chlapcích mají mimochodem velmi dobrý přehled osoby blízké, takže pokud vám slečna řekne, že je „v podstatě“ single a vy dostanete o pět minut později přes tlamu, protože „můj švára je nejlepší chlap na světě, ty hajzle!“, je to zásadně vaše chyba.
Holky, pokud někoho takového máte, nechoďte s klukama na randíčka a nelíbejte se s nima v baru, ušetříte tím všem stranám spoustu nepříjemností.
Prý jsem snílek, idealista, magor, když bych se chtěl časem zase zamilovat, běhat lesem mezi padajícím listím, hrát na klavír někomu, kdo se na mě bude smát, probouzet se do vůně snídaně; když bych chtěl, aby se mi mělo po kom občas stýskat. (Ale jinak nevím, co chci, vážně.)
Mně přitom fakt, že toho druhého milujeme, nechceme ho nechat umřít hlady, chceme s ním trávit adekvátní množství času (a chceme to dělat bez nějaké „pojistky“ vzadu!) připadá jako něco, na čem by měla stát většina vztahů.
A tak jsem svou intimní zpověď dovedl do okamžiku, kdy bez pointy vyšumí a zůstane jen představa nepovedeného hatera, který má zásadní problém sám se sebou.
Nemám, jsem totiž dost boží.
